Když se na výpravu vydá pět žlutých, hladových studentů…. má maličkost, Andrew, Helen, Vivian a Ludovic.
Datum výpravy – 28. května

Již od rána jsem nemohla dospat. Má první výprava! Třikrát jsem zkontrolovala lucernu, teplé oblečení a už dvě hodiny dopředu stepovala ve Velké síni. Natěšená jako štěňátko.
Pak se začali všichni scházet a já začala být nervózní. A hodně. Co když se ztratím, nebo se mi něco stane? Co když se už nevrátíme? Bude nás někdo hledat? S obavami jsem sledovala ostatní kamarády, ale smáli se, vesele si povídali a to mě uklidnilo. Už bylo něco po osmé, ale naše průvodkyně nikde. Všichni již netrpělivě postávali u dveří, stále nikde nikdo. Naštěstí okolo naší skupinky proběhla madam Barb. Utíkala zase za nějakou žabkou. Ochotně se nás zeptala, na co tady čekáme. Následně odběhla zjistit, co se stalo a bylo rozhodnuto. Madam Barb půjde s námi, původní průvodce nebyl k nalezení.
Výprava začala.
Už u vchodu do Zapovězeného lesa kluci začali vymýšlet nechutné věci. Skládali jídelníček ze škrken. Opékané, grilované a nebo v čokoládě. Znechuceně jsem se šklebila. Měla jsem trochu strach, tak jsem chytla za ruku Heli, naštěstí neměla nic proti a mile se na mne usmála.
Hned u vchodu jsem se vyděsila hlav, nabodnutých na kůly. Přitiskla jsem se ke kamarádce a a hrůzou vyrazila hlouběji do lesa. Po chvíli se z lesa vynořil divný “týpek” s pytlem na zádech. Později jsme se dozvěděli, že pán se jmenuje Pedro, je lovcem škrken, ovšem na černo. Pytlák. Vehementně nás zval k sobě do podivínské restaurace U Škrkního kolena, kde pracuje jako šéfkuchař. Kluci byli nadšení, ale díky Merlinovi jsme spěchali dále. K mé smůle a vyšší dávce strachu stále hlouběji do lesa. Po cestě jsme našli děravé ponožky. Spolužáci byli nadšení, já jen nevěřícně koukala, co se jim líbí na staré, děravé a špinavé ponožce.
A pak se před našimi zraky, z ničeho nic, na malé pasece objevila překrásná perníková chaloupka!

Stála tam, samotná, zasazená na paloučku, až se sliny sbíhaly. S hlasitými výkřiky jsme se k ní nedočkavě rozeběhli. Miluji pohádky, vždy jsem snila o tom, že si uloupnu kousek perníčku. Jen lehce jsem zatáhla za medový plátek okna, slastně jsem se zakousla a ouha. Vylomila jsem si zub. Byl mléčný, šlo to lehce, ani krev netekla. V tom se rozletěly perníkové dveře a skuhravým hlasem vyjekla Ježibaba: „Kdo mi to tu řve na lesy?!” Kdepak, už dávno se nekřičí – „Kdopak mi to tady loupe perníček?!“ Kdepak. Ježibaba nás sjela přísným pohledem, pohladila si bradavici na bradě a úlisně nás poprosila, zda bychom jí mohli pomoct. Potřebovala opravit střechu. Byla promočená, perníčky okoralé a staré, nedržely. Všichni jsme se svorně, pomocí kouzel, vydali na pomoc Ježibabě, zachránit její milovaný domov, doufajíc v nějakou malou odměnu. Ludovic trochu protestoval a hladil si hladové bříško. Práce nám šla jedna báseň. S pomocí levitačních kouzel a našich ochotných rukou střecha rostla a rostla. V jednu chvíli Heli seslala silnější kouzlo a perníkové střešní tašky ji zavalily, ale naštěstí se jí nic vážného nestalo. Byla jen pěkně pocukrovaná. Za odměnu jsme si všichni vysloužili kopu koláčků. Slušně jsme poděkovali a poodešli od chalupky. Madam Barb se rozhodla, že zpátky se přemístíme. Nepůjdeme pěšky! Začala jsem se dusit posledním koláčkem. Nikdy jsme se nepřemísťovala! Byla jsem v šoku. Pak už si jen pamatuju, že jsem se něčeho chytla a rozplácla jsem se uprostřed Velké síně.
A tak jsem přežila svou první kolejní výpravu. Bez zubu, špinavá, unavená, ale neskutečně šťastná!

Petromila Nivalis