Jednoho dne, když mi bylo asi 15 let, se mi zdál obzvláště bláznivý sen. Vlastně ani nešlo o nějaký mohutný příběh, ale probudila jsem se z něj veselá a odpočatá. Trošku jsem si připadala jako Alenka v říši divů…možná se na něm podepsalo to, že jsem ji pár dní předtím dočetla. A o čem že vlastně byl?
Jen co jsem zavřela oči, byl sen tu. Stála jsem na takovém veselém barevném nádraží a vedle mě byla má nejlepší kamarádka. Čekaly jsme na vlak a přitom jsme si povídaly o tom, jak nám je oběma poslední dobou moc smutno.
Za chviličku se do stanice přiřítil vlak, ale nebyl takový, jak by se dalo očekávat. Byl to takový ten starý, parní, měl jen dva vagóny pro cestující a ty byly vymalovány zeleně, červeně, žlutě a modře. Působilo to trošku jako cirkus. Z okna se vyklonil jakýsi pán a zval nás dál.
Když jsme nastoupily do vlaku, nestačily jsme se divit, co jsme uviděly. Vevnitř to vůbec nevypadalo jako ve vlaku. Bylo to tam jako na nějaké krásně zelené louce, porostlé spoustou nádherných květin. Rozhlížela jsem se kolem sebe a nestačila žasnout. Venku byl totiž podzim, ale tady právě jako by nastupovala vláda léta.
To ale nebylo všechno, co mě překvapilo. Zjistila jsem, že slyším nějaké hlasy. Nejdřív jsem se začala rozhlížet a hledat nějaké lidi, ale po chvilce mi došlo, že to mluví květiny a ptáci, co nad nimi poletovali. Mé kamarádce to v té samé chvíli také došlo a chytla mě za ruku. Podívaly jsme se nechápavě na sebe, když tu na nás otočila „hlavu“ jedna kopretina a začala s námi rozmlouvat. Vysvětlila nám, že jsme se dostaly do květinové zahrady, která je otevřena pro každého, kdo umí snít. Každý, kdo má otevřené srdce a trápí se něčím, sem může přijít, lehnout si do trávy a nechat na sebe působit tu krásnou atmosféru. Na druhém konci zahrady je prý domek, v kterém žije skřítka Aliterka, která se stará o celou tuto zahradu. Chodí si každý den povídat s květinami a ptáky, kropí trávu, dává zrní do krmítka….a tancuje na louce. Když k ní někdo přijde, vyslechne jeho trápení a na každé má uklidňující slovíčko, na každé zkormoucené srdce má obkládeček. Ale vidět se s ní může pouze ten, kdo je ochoten se svého trápení vzdát a nelibovat si v něm.
Jukly jsme na sebe s mojí kamarádkou, poděkovaly kopretině a vydali se ten domek hledat. Na konci louky jsme ho uviděly. Byl to maličký domek a vypadal, jako by sám byl vytvořen pouze z květin. Zářil v té květinové nádheře těmi nejhezčími barvami a naše srdce se začala smát. Zjistily jsme, že pro smutek tu není místo. Přece tolik nádhery nemohlo být vytvořeno jen tak, pro nic za nic. Tady mi to došlo. Zde musel člověk obdivovat nádheru stvoření a to, že se Bůh s něčím takovým dělal jen proto, aby potěšil srdce člověka.
V tu chvíli jsem se probudila a bylo mi krásně. Když jsem usínala, byla jsem smutná a utrápená, ale tento sen mi připomněl, kolik je kolem mě nádhery. A kdykoliv mě popadne moje smutnící nálada, vzpomínám na onu květinovou louku a onen domeček. S Aliterkou jsem se zatím nesetkala, ale vím, že i tu mohu jednou potkat. Kdo ví, co mne v mých snech ještě čeká.
Použito v semináři Démonik