Čas plynul a strach z mrazící komnaty se pomalu rozplynul, neboť se z ní navrátil jak náš milovaný pan ředitel, tak spousta dalších, které jsme tolik postrádali. Byli však i tací, které se objevit nepodařilo, byť zůstala naděje, že se nám také jednou vrátí.
Takže tato kapitola je pro Adámka, který jistě stále stojí v mrazící komnatě s charismatickým postojem, jak má ve zvyku.
Téměř opuštěná Velká síň se rozezněla veselým smíchem, když se do ní přihnala Lynn a se všemi se vítala. Silvie, která byla ještě před chvílí zabořená do materiálů pro Trimela vyskočila a začala vítat všechny ostatní, kteří se vyhrnuli do síně téměř společně s Lynn. Aayla přišla téměř současně s Judith, která výskala jako nikdo jiný. Kolem mladých mužů z Hogwatrs se pružným krokem a svůdným úsměvem prošly Fey a Penelope, aby se pohodlně usadily mezi svým,i zelenými. Po chvíli se Silvie otočila na toužebně vyhlížející Ellku, Bridget a Susy, které seděli u stolu stejně jako před chvílí ona a poctivě dřely na dalším vydání jejich časopisu.
„Morčátka, dejte si pauzu a honem jdeme oslavovat,“ zavolala na ně. Holky se hned zvedly a začaly jásat nad příchozími. Na to se důstojně otevřely dveře a vstoupila žlutá prajmuska v doprovodu svých společníků Oty a Stella, kteří si cosi zapisovali do organizačních deníků a cosi na Elerininu adresu nespokojeně brumlali. Když Otík viděl všechen ten vzruch vykřikl:
„Všichni ven, jdeme se koulovat!“
„Kdo zůstane uvnitř je máčka!“ zadeklamoval Kai následující jeho záda ven z hradu.
„Na to zapomeň, zničil bych si účes,“ prohlásil Peter a dál se věnoval obluzování nebelvírských i jiných studentek.
Madame Leti se u profesorského stolu mateřsky usmála. Zato profesor Gravedigger se ušklíbnul.
„To je včelín tady. A co teprve, až přiletí všichni ti nováčci. Nebude to k hnutí.“ Pak najednou vypadal, že ho napadl spásný nápad a pousmál se. Postavil se, galantně se uklonil své ženě a prohlásil.
„Omluvte mě, musím se ve sklepení na něčem dohodnout s drahým Ferdinandem.“ Načež křepkým krokem odešel, pobrukujíc si slova podobná smyslu „pravidelná strava, nováčkovská hlava“.

Do síně vešel zadumaný profesor Vrizas, který málem vrazil do Ethel Svatouškové, která se nedívala na cestu, protože si kontrolovala svůj dokonalý kouzelnický make-up v zrcátku. Asi ani nevnímal její omluvy a hrnul se k panu řediteli zavalenému mořem pergamenů k vyřízení.
„Pane řediteli, mám tu neuvěřitelné množství žádostí o zaměstnání na profesorský post,“ vyhrkl bez úvodu v zoufalém tónu. Pan ředitel si s povzdechem poškrábal nos, mávl hůlkou a jeho materiály na stole zmizely.
„Tak se do toho dáme Sandriku, profesorů je třeba, když se na nás za chvíli vrhne hora nováčků,“ řekl panu tajemníkovi klidným hlasem a pokynul mu, aby mu podal přijímací materiály.

Pár dní na to už se mezi studenty šuškalo nejen o přílivu nováčků, ale také o tolik očekávaném příjezdů nových profesorů do hradu.
„Doufám, že aspoň nějaký bude pohledný,“ zatetelila se Silvinka a upravila si vlasy při jednom z posledních obědů ve školním roce.
„Hmm,“ odpověděla jí Anne a i nadále se věnovala psaní práce pro profesora Travta. Do síně právě přišel hrabě Lucass, což byl konečně důvod, aby Anne zvedla hlavu k pozdravu, když profesor Vrizas vzrušeně oznamoval:
„Už jsou tady, jsou tady!“ A svižně došel až k profesorskému stolu, aby se důstojně posadil po pravici pana ředitele. Na to se v sále rozhostilo ticho očekávání. Trvalo minutu, dvě, po třetí už se studentstvo rozšvitořilo a pomalu opět nabývalo na své předešlé živosti. Madame Tatokalan, která si poctivě právě brousila angličtinu psaním učebnice pro zahraniční americkou magickou školu, kde působí jako zahraniční lektor, se na profesora netrpělivě ohlédla.
„Sandriku, tak kde jsou?!“ Profesor Vrizas se chvíli ošíval a pak nejistě odpověděl:
„No, přijedou až kolem večeře, tak jsem chtěl abychom si to důstojné přivítání jednou vyzkoušeli.“ Madame Watanka jen cosi zavrčela a opět se zabrala do práce. Pan ředitel zvedl v oči sloup a vstal od stolu, aby šel dořešit jisté administrativní záležitosti školy. Chvíli na to studenti přišli nejen na to, že se nedostanou do sovince, protože místo věže jejich opeřených přátel, tam bylo jedno děsivé nic, ale za chvíli pobíhala nebo spíše povlávala po škole duše slečny Rawenclaw a zděšeně křičela:
„Smrtijedi! Midar! Vražední smrtijedští studenti! Chci zpátky svoje tělooooo!“ Bylo to prostě báječné a vtipné odpoledne. Před večeří už slečna Rawenclaw půvabně seděla zcela živá na svém místě, byť měla občas nutkání dělat ošklivé posunky na profesora Kilahima.

Nezazněly sice famfáry, ale obřadný hlas profesora Vrizase zafungoval ten den už podruhé a on uvedl do Velké síně nové tváře profesorského sboru. V zápětí do místnosti vkročil trochu bledý mladý muž v šedozeleném hábitu, přejel po osazenstvu síně pozorným pohledem a zamířil k profesoru Sandrikovi, který mu hned podával ruku, aby ho hned v zápětí představil jako profesora Serge Renina. Ethelka si zasněně povzdechla, Lucass se zamyslel, zda nemají společné předky a Anne se snažila vůbec nezvedat hlavu, aby jí nebylo vidět do tváře. Do síně vzápětí vešly i další dvě nové dámy profesorky, které následoval klející kouzelník v promočeném žlutofialovém hábitu. Několik lidí na něj chvíli zíralo a snažilo si vzpomenout, kde ho už viděli. Když profesor zaregistroval upřené tváře, tiše zavrčel:
„Nikdo z vás nikdy nespadl do jezera?“ Hned se k němu vrhla slečna Adrianet a úzkostlivě se ptala:
„Pane Froste, nestalo se Vám nic?“
„Ne, nic mi není,“ odbyl ji netrpělivě a namířil si to k učitelskému sboru, kde ho profesor Nekro jedním ledabylým mávnutím vysušil, byť vlasy pana profesora Frosta zůstaly stát v téměř neuvěřitelném úhlu. Když už to vypadalo, že se Velká síň uklidňuje, otevřely se dveře a do místnosti vpadl se smíchem další profesor.
„Nazdar, tak jsem zase tady!“ zvolal a slečna Gipsy Kring vzápětí vyskočila ze svého křesla a zajásala.
Pan ředitel se nakonec postavil, pokynul rukou a prohlásil, že když už je tu i profesor Wyrmberg, mohli by začít s večeří.
Již pár dní potom Bradavice zalily proudy nových studentů, kteří nedělali snad nic jiného, než 6e hýřili nadšením, ptali se a prosili o peníze, neboť jim z té radosti nezbylo na studium. Profesorstvo bylo neklidné, s láskou vzpomínalo na řádění mrazící komnaty, která nechávala mizet studenty, zkušenější studenti plánovali nováčkovské eliminace a všude vládla vřava a někdy i nemilost k okrové barvě, kterou byly zdobeny hábity nováčku. To však trvalo jen den a ve chvíli kdy při velkém obřadu mohli nováčci obléci nové kolejní barvy, vše bylo zapomenuto. Nacionalismus kolejí totiž v Bradavicích nezná mezí. Hned na začátku sice bylo několik studentů jako například Asa Asapov vyškrtnuto z přijatého seznamu a profesor Nekro se tvářil spokojeně s tichými slovy „krmení“ a mnul si ruce, ale organizace a zaškolování nováčků už bylo v plném proudu.
Následovalo veselí, kdy v Síni slávy Bradavic konečně stanul žlutý vítěz školního poháru – Mrzimor! Oslavy nebraly konce a protáhly se až do nočních hodin, kdy studenti i profesoři měli pocit, že jsou opilí radostí a fialové hábity některých bývalých studentů jsou jen zdánliv0. Opak byl však pravdou, neboť mnozí z těch, kteří ještě ráno seděli mezi svými spolužáky, večer zasedli za profesorské stoly, aby posílili řady pedagogů držících dohled nad novými i staršími studenty. Nechť jim jejich profese přinese radost.