Do té doby jsem byla naprosto obyčejným studentem mrzimorské koleje. Nebyla jsem zrovna premiant,ale na propadnutí to taky nebylo. Libovala jsem si v bylinkářství a v lektvarech a podobných přírodních disciplínách, a nikomu jsem nepřekážela. Ba naopak, dovoluji si tvrdit, že jsem byla i vcelku vyhledávaným společníkem. Až jednoho dne jsem se probudila s rozžmoulaným a slinami promočeným cípem své deky v tlamě…Pardon, v puse.
Této příhodě jsem nepřisuzovala prakticky žádnou závažnost. Snažila jsem se dokonce vybavit si, o čem se mi tu noc zdálo. To se mi ale nepodařilo.
Následujícího rána jsem měla peřinu již natolik uslintanou, že mi přeci jenom přišlo na mysl, zda bych si neměla zaskočit na ošetřovnu pro něco k uklidnění,ale nakonec jsem tu záležitost nechala plavat.
Třetího rána jsem se vzbudila s peřinou rozdrásanou v jednom rohu na cucky a s pocitem, že jsem určitě rozpolcená osobnost. Zdravotní pomoc jsem však nevyhledala, protože jsem si vzpomněla, že v noci se mi jistojistě zdálo o jídle. Sen byl natolik živý, že jsem se snažila rozžvýkat deku. No vida, prosté vysvětlení a zbavilo mě depresí a mylných myšlenek, že bych snad mohla být blázen.
Co si budeme namlouvat. Mírně mě znepokojilo, když jsem se na toaletě snažila místo spláchnutí svůj výtvor zahrabat. Svedla jsem svůj čin na nevyspání a velkou přepracovanost. Další šok však přišel v tu nejnevhodnější chvíli – přímo při hodině paranormálních jevů, kde jsem obdržela jedničku za domácí úkol. Opravdu mě to potěšilo, ovšem sama sebe jsem nechápala, když jsem samou radostí vyskočila na stůl a na zádech se začala převalovat sem a tam s jazykem šťastně vyplazeným až na hábitu.
Dostalo se mi pokárání od pana profesora a posměchu od mých spolužáků, kteří se patrně domnívali, že ze mě promlouvá ještě zbytkový alkohol ze včerejší narozeninové oslavy jednoho z nich. Cítila jsem se ten den opravdu pod psa.
Když jsem potom u oběda, na který jsem přišla díky splínu pozdě, pohrdla borůvkovým koláčem a raději olizovala kosti po ostatních, napadlo mě, že něco není v pořádku!
A pak se to stalo!!! Snažila jsem se svůj zármutek nad duševní chorobou vyléčit v parku pod statným stromem. Myslela jsem na to, že kdybych byla pes, mé chování by se dalo tolerovat… Přemýšlela jsem tak usilovně, až jsem se musela tlapkou podrbat za levým uchem.
Počkat, cože, tlapkou???
Vytřeštěně jsem pozorovala svou chlupatou hnědou TLAPKU!!!
Co to… To není možné!
Vyhrabala jsem se na všechny ČTYŘI nohy a letěla o překot k jezeru, abych se mohla do jeho hladiny podívat jako do zrcadla. To není možné… To není pravda! Kde je ta oplácaná červenovlasá holka? Nevěřícně jsem třeštila oči na vodní hladinu, ve které jsem neviděla nic jiného, než maličkého hnědého krátkosrstého jezevčíka.
Po chvilce, kdy odezněl prvotní šok, se mi ústa začala roztahovat do velikého úsměvu. Velikého neovladatelného úsměvu! Jsem zvěromág!!! Není to skvělé?!
Můžu jen říct, že jsem velice ráda, že jsem na to přišla ještě v době, kdy jsem byla malinké štěňátko. Je fajn jít v dešti skákat do kalužin, nebo se lísat sexy borci k noze, nebo jíst bez příboru rovnou z misky, nebo se nechat drbat na břiše, když je to tak příjemné, anebo toho sexy borce dokonce olizovat na tváři!!! No uznejte sami, nevypadalo by to blbě, kdybych tohle všechno dělala jako člověk?!