Na veliký svátek, byl to právě pátek.

 

I řekl elf: „Má elfičko, sněd bych něco maličko.“

 

„Dědo, to je ale nadělení, doma už nic k snědku není!“

 

„Mouka, mléko, vajíčko…lembas bych si dal, babičko!“ Babička se ohání, honem k plotně uhání. Usmaží ho do růžova, pak ho ale náhle schová: „Lembas dám vychladit, a pak, dědo, můžeš jíst!“

 

Lembasík se povaluje, kolem sebe pokukuje: „Jen tak krátký život mám, co s tím, co s tím udělám?“

 

Až tu náhle: „Já už vím!“ Zasměje se, poskočí, z okna dolů seskočí. Pryč rychle upaluje a vesele se pošklebuje: „Nevěděl jsem, ted už vím, do světa se vypravím!“

 

A jak se tak pěkně smál, na pěšince před ním stál – zajíček, co přihopsal. „Ach Lembasíku, já mám hlad, pojď si se mnou chvíli hrát!“

 

„Dědečkovi utekl jsem, a ty mě taky nechytíš, protože mi nestačíš!“ Lembasík se naparuje a pryč rychle upaluje…

 

Jen zastaví se chviličku, a už slyší stejnou písničku: „Pojď Lembasi, pojď si hrát!“

 

„Škaredý jsi černý pták, nač bych s tebou ztrácel čas. Vždyt neumíš se zachechtat!“

 

„Chtěla jsem se kamarádit, ty si ale nedáš radit. Nemusí být kamarád, kdo se bude sladce smát.“

 

Lembásek si poskakuje, vesele si pobrukuje. Když uprostřed zpívání, slyší vrrrčí zařvání: „Ach, Lembasi, já mám hlad. Pojd mě v bříšku polechtat.“ „Lechtej si své břicho sám, to ti já povídám. S cizími se nebavím, tak vás všechny napálím!“ Zasměje se, poskočí a pryč rázně vykročí… Náš Lembásek chytrý byl, nakonec však prohloupil. Liška mrká, pochlebuje a mlsně se olizuje. Slova sladká, přitom hlad: „Věř, Lembásku, mám tě rád!“ Stačí jedno pohlazení a už není k udržení. Už mu sám na čenich sedá, důvěřivý neposeda! Utéct mohl dědečkovi, neutekl lišákovi!

 

Děti vy jste určitě chytřejší než náš Lembásek a s cizími se nebavíte. Vám není třeba povídat, že není každý kamarád ten, co se umí dobře smát.