Psalo se datum září dvanáctého 2007. roku. Tento den Rozřazovací slavností důležitým se stal. Vše mělo proběhnout ve Velké síni v šest hodin. Ještě bylo hodně času, když se první kouzelníci začali scházet. Den byl významný také pro jednu modrou studentku. Apaloosa se narodila! A po kolikáté? To si spočítejte podle ročníku, do kterého nyní nastupuje. Obdržela bezpočet gratulací a od madam Ansí dokonce kytičku. Náhle se na stole objevil dort k radosti všech přítomných.
Čas pomalu ubíhal, místnost se začala poněkud těsněji zaplňovat, nováčci vypadali čím dál nervózněji. Rozpřáhla jsem svá křídla a vzlétla na okenní parapet ve výšinách. Konečně trocha místa a skvělý výhled na celou místnost. Moje malá sestřička společně s ostatními nováčky stála poblíž místa, kde za chvíli proběhne zařazování. Kývly jsme na sebe a dál vyčkávaly.
Nervozita stoupá, studenti se neklidně ošívají, někteří pozapomněli, že mezi Hogwartským a mudlovským časem je rozdíl. Konečně velké hodiny s fénixem místo kukačky oznamují šest hodin. Pan ředitel vchází do místnosti a v tu ránu je v obležení nadšenými studenty, profesory a zaměstnanci. Pracně se dobelhá ke stupínku v přední části místnosti a upraví si hábit, začež sklidí bouřlivý potlesk přítomných. Po jisté době třikrát uhodí holí o podlahu a sjedná si ticho. To je rušeno posledními občasnými hlasy. Když už je relativně klid, pan ředitel osloví přítomné kouzelníky a začne svou řeč, na chvíli se odmlčí, následně použije hromadné SILENCIO a studentům se na ústech ocitne lepící páska. Někteří profesoři se jen spokojeně usmějí s tím, že už bude ticho.
„Tedyž“ prohlásí pan ředitel a odmlčí se. Mlčí tak dlouho, že se už většina přítomných začne nepříjemně ošívat, ze všech sil se snaží, aby snad nevydala hlásku. Překvapivě, skutečně se to podaří. Pan ředitel pronáší svůj proslov do naprostého ticha. Jeho řeč je okouzlující, však posuďte sami:
– „Dnešním dnem se rozrostou koleje o nové členy, věřím, že nabídnou všem studentům nejen mnoho příjemných chvil a vzpomínek, ale také přátelskou oporu, chápavé srdce a velkou trpělivost.
Jak ti, jenž jsou na naší škole již delší dobu vědí, rok od roku se počet studentů a nutně i zaměstnanců školy zvyšuje. Dnešním dnem je na škole 734 studentů a to nepočítám ty, jenž se uchýlili do mrazáku. Toto číslo je určitě potěšující, jeví nebývalý zájem mladých kouzelníků o naší školu. Má však taktéž jedno úskalí.. a to je ztráta rodinné atmosféry. Přesto věřím, že všichni udělají maximum, abychom si toto důležité kouzlo ve zdech naší prastaré školy udrželi, neboť je to právě toto kouzlo, které dává mnohým pocit bezpečí a kamarádství, který je nesmírně důležitý.
Závěrem přeji všem novým studentům, aby našli ve škole to co hledali, aby se jim zde líbilo a osvojili si veškeré maximum toho, co si mohou z kouzelnického studia vzít.
Všem stávajícím pak alespoň do začátku mnoho trpělivosti a i nadále mnoho elánu a zábavy.“-
Nimrandir Elénére, ředitel školy Hogwarts.czechzone.net
Zavládlo ticho. Přítomní se slzami v očích němě zírali na pana ředitele. V dalším okamžiku se síň otřásla mohutnými ovacemi.
Pan ředitel pokynul rukou, což byl signál pro skřítka nesoucího Moudrý klobouk. Opět žádané ticho. Měla nastat chvíle, kdy klobouk zazpívá svou píseň. K tomu samozřejmě potřeboval klid, který momentálně v síni nepanoval. Několikrát si přítomné změřil zamračeným pohledem tázajíc se, zda už konečně může začít.
– Kééééjch /# no nic já mam času dost, už jsem starý pár staletí a nějaký týden navíc mě nerozkouše – prohlásil k velikému překvapení přítomných pan ředitel!
– Nime, to všichni víme :-)))) – odvětil mezi záchvaty smíchu pan profesor Werewolf.
– Vážení, buďte tak laskaví a zavřete Papulku, prosím…- uklidňoval neposedné studenty červený primus Filius.
– odmítám začít dokud tu nebude absolutní ticho, pro správný přednes a umělecký dojem – postěžoval si ještě Moudrý klobouk, bylo na něm však znát, že se chystá začít. Když už byl téměř klid, stalo se něco neslýchaného. Velká síň se otřásla pod tíhou vybuchnuvšího Huláka. Všichni si zděšeně zacpali uši a Sheila byla vykopnuta modrým kolejním ředitelem. To ona způsobila všechen ten rozruch. Pan řídící seslal na celou síň ohromné kouzlo způsobující nepříjemnosti každému, kdo by snad něco řekl. Moudrý klobouk se totálně urazil a už to vypadalo, že dnes rozhodně nic dělat nebude. Po pracném přemlouvání samotným panem ředitelem si nakonec přece jen dal říct a zapěl velice pěknou písničku. Opět vkládám její záznam:
– Ač ošklivý a starý já na pohled se zdám,
jsem jediný, kdo historii školy poví vám.
Sic nebyl jsem tu od počátku – to jiní tehdy žili,
dva muži a dvě ženy zde školu založili.
Salazar z blat a mokřadů tu jako první stál,
a Godric z rodu Nebelvírů už čekal opodál.
Dva přátelé z nich stali se a to i přes názory.
Však hledat taktéž museli i v ženách dětem vzory.
To Rowena a Helga pak měly radost značnou,
vždyť konečně dnes s pány ve škole učit začnou.
Žáci se jenom hrnuli, to byla pro ně čest,
v učení čar a magie se nechat od nich vést.
Z počátku problém neměli, radost jim srdce hřála,
však Salazara zlomyslnost potají svoji roli hrála.
Chtěl studenty jen čisté krve, vždyť jeho to bylo právo,
jistě už víte přátelé, co se pak se školou stalo.
Každý si své poté vybíral dle svého uvážení.
A začalo tak na škole nové soutěžení.
Koleje chtěly nejlepší než ostatní už býti,
nikdo už neznal přátelství jen touhu zvítěziti.
Však Salazar si stále přál jen čisté v škole míti,
po jedné noci plné hádek rozhodl se odejíti.
A tehdy problém nastal, jak studenty teď dělit,
a najednou Godricu nápad kolem hlavy prolít.
Tak na svět jsem já přišel a vám do duše vidím,
co všechno v ní najdu, někdy se až divím.
Teď vaše chvíle nastala, na hlavu si mě dejte,
a kolej svoji vysněnou si tajně sami přejte.
A i když já se rozhodnu pro volbu trochu jinou,
nebojte se vůbec, to není vaši vinnou.
Já vidím hloubku duše vaší, vše co sami neznáte,
a v koleji té vybrané se časem jistě poznáte.
To je vše, potlesk prosím –
Moudrý klobouk
Jak klobouk řekl, tak se stalo. Síní se rozlehl potlesk. A poté to všechno začalo. Jednotliví nováčci postupně chodili k pódiu, kde si nechali nahlédnout do duše. Klobouk se ošklíbal nad jejich vlasy, jindy v nováčcích spatřoval jejich rodiče, někdy měl docela problém s rozhodnutím. Vše šlo jako po másle. Na řadu přišla má sestřička Zdeňka. Obě jsme napjatě vyčkávaly. Klobouk po delším přemýšlení zvolal Mrzimor! Školní uniforma zazářila nově získanou žlutou barvou. Po četných gratulacích od žluťásků jsem slétla z okenního parapetu a nadšeně se vrhla na sestřičku, načež jsme se usadily k Mrzimorskému stolu. :-)
Klobouk zařazoval a zařazoval, udělal si jen dvě pauzy. Chtěl dohnat čas a nasedl na hlavy několika nováčků současně, volal jména kolejí rychle po sobě, tudíž bez obarvení uniforem bychom ani nepoznali, kdo kam patří.
Poslední skupinka nováčků a klobouk už netrpělivě opět zařazuje všechny současně. To ale byla veliká chyba, jelikož s podivným trhavým zvukem se mu ještě podařilo vyslovit všechny koleje, s posledním slovem se roztrhal úplně. Do příštího roku ho snad skřítci dají dohromady. :-)
Co říct závěrem? Mnoho nováčků bylo nadšených, když se dostali tam, kam chtěli. Jiní, co to štěstí neměli, ač zpočátku možná trošku zklamaní, ihned, jakmile se ubytovali v kolejní místnosti, smutek z nich rázem vyprchal, neboť zjistili, že jsou v okruhu báječných lidí a náhle ke své koleji pocítili úctu, náklonnost a pýchu. :-))