Trimeles / Nezařazené / Aida Valemínka: 4. kapitola - Můstek, třetí nástupiště
Vánoční dekorace DIY – 1.díl Copak by jen kluběnky nosily? Jak se v Mrzimoru nosí Halloween? Halloween zaneprázdněné čarodějnice Famfrpálové tréninky v plném proudu 13 otázek pro seriálové fanatiky Magie kaštanů Zhodnocení Mrziaukce Zima 2022 Hog v kocke – 10. část – Tahali jste? Žluté duše ve fialovém hábitu – Tadäus Trottertickler 13 otázek pro filmové fajnšmekry Kytice- vyhodnocení a shrnutí Co se to kolem, ve světě mudlů, děje? Emoji na Hradě IV. Kytice- úkol osmý 13 otázek pro (ne)knihomoly Emoji na hradě III. Kytice- úkol sedmý Pohádka od Soptíka: O děsivém drakovi Emoji na hradě II. Kytice- úkol šestý Celohradní dražba 2022 Emoji na hradě Kytice- úkol pátý Tery Poe, Ben Gobha: „Trénink je společenská událost.“ Kytice- úkol čtvrtý Hog v kocke – 9. část – Ještěže jsou prázdniny Kytice- úkol třetí Jak si stojí jezevci na poli hradní novinařiny? Kytice- úkol druhý Hog v kocke – 8. část – Máme rádi famfrpál Jezevci a soutěže Kytice- úkol první Udílení novinářských cen – Šťastný galeon a Sázky Kytice – prázdninové soutěžení Hog v kocke – 7. část – Žlutý humor S jezevci o patronaci Susanino překladové okénko, díl 1. Cassiopea Zmklká: „Sklenici mám vždy napůl plnou!“ Deskohráčův stolek: Tajuplné Říše Cassiopea Zmlklá a návrhařina Lososi na hradě Jak se (ne)ztratit v rybím těle Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter: Boj o Bradavice Závěrečná slavnost – modní policie Záblesky z Letňáku 21: Střelci a odrážeči Záblesky z Letňáku 21: Zachraň se, kdo nemůžeš Žlutý koutek Petromily – Červen Elfové a šmelfové Deskohráčův stolek: Draftosaurus V čem trénují žlutí? Kouzelné HOG Velikonoce Žlutý koutek Petromily – DUBEN Vzpomínáme na Velikonoce Švihnout a mávnout Deskohráčův stolek: Arboretum Dubnová usměvavá výzva Rok ve fialové Zápisky Tlustého Mnicha Velikonoční vybarvování Famfrpálová profiliga bude. Ale… Nejlepší jezevčí „kolejňáky“ Žlutý koutek Petromily – Březen Helen Miltonová: Oddělala jsem dvě šéfredaktorky! Vyhlášení soutěže ke Dni Mazlíčků Závěrečný kolejní večírek Žluté duše ve fialovém hábitu – Marylin Cuthbert Žlutý koutek Petromily – únor Zimní nováčkovská záchranná mise SELINA GARCIA: Budu tu strašit tak dlouho, dokud nezískáme Famfrpálový pohár!  Soutěž ke Dni mazlíčků! Vzpomínáme na Letňáček…. Tři soudky radí 9 THEODOR MUDD – Co dává v noci pod postel svým svěřencům? Nováčkovská tipovačka aneb co si představuji pod…. TST – 8. úkol Halloweenský večírek TST – 7. úkol TST – 6. úkol Halloweenská výprava za bezhlavým jezdcem TST – 5. úkol TST – 4. úkol TST – 3. úkol TST – 2.úkol TST – 1. úkol Netradiční rozhovor s profesory TNT je zpět a přináší sebou Bratříčka Není jezevec jako jezevec Korunami stromů a ještě dál aneb nováčkovská výprava do lesa je za námi Chvilka s jezevčími nováčky Cesta žlutých jednorožců Stezka prdících obrů Letní seminář počtvrté: Písmena, číslice, čáry a máry Letní seminář potřetí: Kouknu a vidím Letní seminář podruhé: Obětujte mi kus… Letní seminář poprvé: Hopity hop Jak jsem poprvé zakotvila na ošetřovně Večírek na závěr roku S kapesníčkem v ruce aneb budete nám chybět… Má první kolejní výprava aneb jak se pojídají škrny

Nezařazené

Aida Valemínka: 4. kapitola – Můstek, třetí nástupiště

napsala Lemma Plíživá

Dny do konce prázdnin uběhly velice rychle. Aida se dozvěděla to nejdůležitější o Bradavické škole čar a kouzel, všechno to, co otec stihl za tu krátkou návštěvu zjistit od svého otce, jejího dědečka. Přesto ale měla jen mlhavou představu o tom, jak bude vše vlastně probíhat a co se tam bude dít.

To jí však nezabránilo v tom, aby se těšila. Sbaleno měla už dva dny před odjezdem a všechny své věci neustále přerovnávala a kontrolovala. Třicátý srpen se přiřítil jako splašený kůň. Aida i její rodiče měli velice rušné ráno, plné pobíhání, shánění potřebných věcí a vzájemného ujišťování o tom, že nic nezapomněli.
Jízda metrem ještě Aidě nikdy nepřipadala víc vzrušující, i když se museli mačkat mezi ostatními lidmi, bůhví, kde se jich tam v neděli ráno tolik vzalo. Aida hledala mezi spolucestujícími někoho, kdo by mohl vypadat na kouzelníka a také jet do Bradavic jako ona. V jejím zorném poli byly dvě dívky, přibližně jejího věku, jedna zrzavá obrýlená a druhá hnědovlasá s malinkým nosem, nesympatický kluk se žvýkačkou v drze otevřených ústech a dlouhovlasý mladík s culíkem, který se na Aidu dokonce i jednou usmál.
Na stanici Můstek několik minut počkali, než bylo nástupiště úplně vylidněné a pak se vydali po eskalátorech směrem k lince B. Náhle Aidě došlo něco, co jí už dlouho poskakovalo vzadu v hlavě a ona ne a ne to zachytit.
„Ale tati, vždyť na Můstku není třetí nástupiště?!“ vykřikla zničehonic.
Tatínek se jen potutelně usmál: „Uvidíš, je samozřejmě schované, jinak by tam mohli přece všichni!“
To musela Aida také uznat.
Když došli ke druhým jezdícím schodům, rodiče se zastavili a nejistě se rozhlíželi na všechny strany.
„Nemohou nás vidět kamerami, Arone?“ strachovala se Eleanor. Tatínek jen pokrčil rameny. Ze stínů náhle vyšel muž v plstěném plášti a s brkem v ruce. Aidu hned napadlo, že to musí být kouzelník.
„Nebojte se, všechno je zajištěno,“ prohlásil skřípavým hlasem.
„Jméno a ročník!“ vyštěkl pak a podíval se netrpělivým pohledem na Aidu. Ta vykoktala: „Aida Valemínka, první ročník…“
Muž zakýval hlavou a odškrtl si ji ze seznamu. Pokynul směrem ke schodům. „Prosím!“
Aida nevěděla, co přesně po ní ten nepříjemný pán chce, ale udělala poslušně krok k eskalátoru. Tatínek ji ale zastavil.
„Dědeček mi říkal, že tudy vede cesta k třetímu nástupišti. Musíš se nechat vézt schody, ale na konci nevystoupit a sjet ještě o kousek níž. Rozumíš? Říkal, že napoprvé je lepší zavřít oči…“ Aron se také netvářil zrovna přesvědčivě, ale Aida byla rozhodnutá, jakoukoliv překážku zdolat. Nastoupila na eskalátor a její rodiče za ní. Sjížděla stále níž a přemýšlela, že když to nebude fungovat, nejspíš upadne a pořádně si natluče.
„Zavři už ty oči,“ nabádala ji maminka.
Aida fascinovaně přihlížela, jak se konec schodů blíží. Už jen pět metrů, tři metry, dva… Polekaně stiskla víčka a přikázala svým nohám nehýbat se. Za chvilku to musí přijít, buď schody skončí, což na ní neustále křičely všechny smysly, nebo to všechno je pravda a ona se dostane do kouzelného ukrytého světa. Málem znovu otevřela oči. Teď, teď!
Nestalo se nic. Když opatrně vykoukla zpod houští řas, spatřila, že schody pokračují ještě nějaký kus níže. Funguje to! Zvědavě se ohlédla, ale tam byly vidět zas jen schody, jako by tam stály odjakživa. Maminka s tatínkem také projeli a povzbudivě se na svou dceru usmívali.
Ta už však měla myšlenky úplně jinde. Před ní se totiž otevřel dech beroucí výhled. Schody končily v obrovské hale, kterou podpíraly kamenné sloupy ve tvaru okřídlených bytostí. Majestátně shlížely dolů, a zdálo se, že z jejich očí tryskají proudy světla. Všude na zdech hořely svíce a některé vypadaly – Aida zapomněla na chvíli dýchat – jako by se vznášely.
Pod tím vším pobíhali děti i dospělí, studenti i jejich rodiče, chvatně se loučili a na poslední chvíli hledali zapomenuté věci. Ve vzduchu létali netopýři, kteří se zdá se vůbec neštítili světla ani lidí a po zemi běhaly kočky, psi a pár dalších neidentifikovatelných zvířat.
Vpravo, v průchodu pod obrovskými sloupy, stál vlak, který je měl dopravit do prostor školy. Vlak byl ovšem silné slovo, pomyslela si Aida. Byly to malé vagónky ve tvaru vejcovitých křesel – byly kryté zeshora, ale ne zepředu a stříbřitě se leskly. Aida si přestala všímat všeho okolo a šla si vybrat místo ve spřežení vozíků, bála se, že jí ujedou a ona se bude muset vrátit do své „obyčejné“ školy. Usadila se v jednom ze zadních vagónků. K jejímu velkému překvapení byl nejen pohodlný, ale i poměrně rozměrný, takže když poprosila rodiče, aby jí tam přinesli zavazadla a ona si je narovnala pod sebe, měla stále ještě dost místa.
Poslední rozhovor s rodiči byl zároveň smutný i veselý, ale nakonec velmi krátký. Ani jeden z nich neměl rád dlouhá loučení.
Zbylý čas věnovala Aida prohlídce svého okolí. Ostatní také nastupovali do spřežení a rychle se loučili. Bylo za pět minut devět.
Aida si všimla, že podél vozítek vede jakási plošinka, která vytváří cestu, širokou pro jednoho člověka. Zřejmě aby se dalo procházet po celé délce vlaku, přemýšlela Aida. Poslední opozdilci uspěchaně nakládali své kufry a všichni na nástupišti mávali. Také Aida zamávala svým rodičům, když se vlak s nepatrným trhnutím rozjel.

Vpředu byla tma. Vjížděli do tunelu, který se zdál být přesně tak úzký, aby se do něj vešlo jejich spřežení. Na chvíli je obklopila úplná temnota. Pak se ale země na obě strany rozestoupila a Aida fascinovaně pozorovala, jak sjíždějí spirálovitě po kolejích obrovskou jeskyní, v níž jako spící medvědi ležely mihotavým světlem loučí osvětlené ruiny staveb, rozvalené zdi a hromady suti.
Nemohla se toho pohledu nabažit. Ani si nevšimla, že k jejímu vozítku někdo zepředu přišel. Vzhlédla a zjistila, že se dívá na dlouhovlasého hocha, který se na ni předtím usmál v metru. Usmál se i teď a ukázal na děvče, které šlo za ním.
„Ahoj! Nemohla by si k tobě přisednout tady Klara?“ Aida si nemohla nevšimnout, že to jméno vyslovil nezvykle krátce. Kývla na souhlas a hoch se znovu usmál. Poodstoupil kousek dál, aby jeho společnice mohla projít a přisednout si.
„Nebojte se mě kdykoliv požádat o pomoc, děvčata, jsem vám k dispozici v prefektských vagónech vpředu!“ Dřív, než se kterákoliv z nich zmohla na odpověď, byl pryč.
Dívky se na sebe podívaly.
„Ahoj, ja jsém Klara Wachowski, a ty?“ řekla Aidina spolusedící se slabým cizí přízvukem.
„Aida Valemínka,“ představila se i ona způsobně. „Jsi tu poprvé?“
„Ne,“ odpověděla Klara. „Ja jsem uš ve druhém ročniku. Ale ty vypádaš na prvnjačku…“
Aida zčervenala a přikývla.
„Taky jsem se bála, póprvé. Teď uš si to jen ušivám!“ zasmála se Klara.
„Nebála ses, že spadneš – ta lávka po straně nevypadá zrovna dvakrát přesvědčivě…“
„Ále ne, tam jsou njejaké magicke bariéry. Je to ábsolutnje bespéčne!“ uchichtla se. „Nechceš slyšet njeco o náši škole?“ zeptala se ochotně, protože viděla sousedčiny rozpaky a chtěla rozproudit hovor. „Nébo uš všechno viš?“
Aida zavrtěla hlavou. Chtěla se dozvědět spoustu věcí.
Klara začala tím, že vyprávěla o své rodině z Polska, o tom, jaké to bylo, když ona dostala dopis z Bradavic a přišla do školy poprvé, jak jeli tímto vlakem a jak poznala svoje budoucí zmijozelské spolužáky.
„Zmijozelské?“ otázala se Aida trochu s odporem. Byla to snad nadávka? Nebo nějaký pojem v jejím rodném jazyce?
„Aha, ty njeviš njic o kolejich,“ pochopila Klara. „Náše škola je totiš udjélaná podle vsoru Hogwarts School of Witchcraft and Wizardry v Anglii. Prý ji tokonce zálošili ti samí kouselníci.“ Klařina angličtina byla mnohem jistější než čeština. „Tákše tu máme taky čtyři koléje – Zmijozel, Havraspár, Mrzimor a Nebelvír,“ dala si záležet na správné výslovnosti každého jména. Pověděla Aidě ještě něco o znacích a barvách každé koleje, což mladší dívku velmi zaujalo.
„No a ja jsem ve Smijoselu,“ dokončila.
Aida se otřásla. „To je ale docela ošklivé jméno, ne? Jako kdybyste byli všichni slizcí jako hadi…“
„Nevim, jak to vsniklo. Za chvilku si ná to svykneš, je to jen jmeno. Jsou tam stejně dobři líde jako všude jínde. Mošná je jen Smijosel trochu ctišadostivějši, jak se říka.“
Aida chtěla vědět všechno i o ostatních kolejích. Klara ji pověděla, že podle legendy jsou v Nebelvíru ti stateční a odvážní, v Havraspáru ti bystří a inteligentní a v Mrzimoru ti pilní, pracovití a odhodlaní.
„Je to ale ópravdu jen legenda. Snám njekolik lidi, kteří jsou chytřejši neš většina havrasparských a zárovenj jsem si nikdy nevšimla, še by se nebelviršti vyznačovali nějakou obzvlaštni statečnosti… No a v Mrsimoru taky najdeš lenochy, jako všude.“
Co se ale týkalo výběru koleje, Klara se zařekla, že jí nic neprozradí, přišla by prý o překvapení. Je to každý rok stejné, ale zda to spočívá v nějakém druhu testu, předvedení svých schopností nebo pohovoru s profesory, to Aida z Klary nedostala.

Příští týden: 5. kapitola – Chodba Chrličů


Čtenářská tipovací soutěž:

3. otázka:
Jak se Aida dostane na třetí nástupiště? (celkem anonymně hlasovalo 12 čtenářů)
a) nedokáže se tam dostat, ale nakonec jí pomůže jeden z prefektů 2 (16%)
b) poklepe hůlkou na tajné místo na jednom ze sloupů 3 (25%)
c) na konci eskalátoru nevystoupí a sjede ještě o kousek níž 7 (58%)

Správná odpověď, jak už jste mohli poznat z vyznačených míst v textu, byla c) na konci eskalátoru nevystoupí a sjede ještě o kousek níž. Tentokrát to většina tipujících odhadla správně – „Vybrala som tu najviac zaujimavejšiu a šialenú možnosť,“ poznamenala k tomu Lucy.
Soví poštou poslaly podepsané řešení pouhopouhé 2 čtenářky, obě uhádly, a tak již druhý bod za správný tip získávají Lucy Koralka z Mrzimoru a Lili Smeaglová ze Zmijozelu. Zapojte se také! Na nejúspěšnějšího tipaře čeká hodnotná cena:)

Další (už pátá) kapitola se bude jmenovat Chodba Chrličů.
A tak tu máme 4. tipovací otázku:

Co se stane v Chodbě Chrličů?
a) jeden chrlič polije Aidu studenou vodou
b) studenti musejí projít mezi chrliči plivajícími oheň
c) Aida najde na zdi v chodbě podpis svého otce

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*