„Podívejte se na to, podívejte se!“ rozhořčeně jsem mu ukazovala svou rozpadlou botu. Jen šíleně zblednul a nic neříkal.
„Jak je možné, že se tohle stalo? Vždyť jsou nerozpadnutelné!“ pokračovala jsem v terorizaci a okazovala jsem lístek od nákupu.
„Tak já dám skoro dvě a půl géčka za nějaké boty, které se mi za necelý měsíc chození rozpadnou? Jak si to vůbec dovolujete, myslela jsem, že jste prestižní firma.“ Teprve teď se prodavač odvážil promluvit.
„Měla byste být vůbec ráda, slečno, že ještě ty boty vyrábíme! Přece byste si nechtěla kupovat obuv u Malkinové, vždyť to by se vám rozpadlo do tří dnů. A navíc, velice by mne zajímalo, jak je možné, že se vám obuv rozpadla, no, copak jste s ní dělala?“ Vůbec nereagoval na cíl mých otázek, odváděl řeč od jejich firmy a shazoval špínu na madam Malkinovou.
Zapřemýšlela jsem. Měla jsem je chvilku v Zapovězeném lese, ne ale dlouho, ani ne 2 minuty. To určitě nemohlo být ono.
„No, co bych s nimi měla dělat? Normálně jsem v nich chodila.“ Naštvaně jsem odešla a na prodavači bylo zjevně vidět, jak si ulevil.

Tahle událost mě dovedla k zapřemýšlení. Může snad kvalita upadat kvůli tomu, že už výrobce nemá motivaci? Možná by potřebovali zvednout ceny… Může to i úzce souviset s vysokými příjmy kadeřnictví, i když v poslední době se to mírní. Kdo ví, jestli si velení Boty & Pantofle nevymůže nějakou novinku na hradě, která by nám ničila boty …