Zdálo se to být jako sen. Začala jsem nový školní rok, jako mladší profesorka a s velkým napětím jsem čekala na den, kdy se bude zapisovat do předmětů. Překvapení střídalo překvapení. Ještě stále jsem se seznamovala s profesorským životem a nejistě procházela hradem. Když pak nastal ten den, kdy se studenti začali přihlašovat do tříd, jen se zatajeným dechem jsem sledovala ty desítky studentů, kteří se hromadili před třídami a snažili se zapsat na „svůj“ předmět.

Jen na okamžik jsem odvrátila svůj zrak od té vřavy, abych se podívala z okna, a když jsem se pak podívala zpátky na ty zástupy, občas se ke mně dostaly věty jako „Kruci, fobie A jsou už plný“. Trošku jsem se zasmála, ale opradu jen trošku, a radši jsem se vydala do svého pokoje. Druhý den dopoledne jsem se hned vydala do Velké síně, hlad již začal ovládat moji mysl, a jak jsem tak prochzela kolem všech těch učeben a tabulí se seznamy tříd, málem jsem omdlela. Obě mé třídy plné, v tak krátkém čase. Toto opravdu předčilo má očekávání, a už jen zbývalo čekat, až se začne učit.

Těšila jsem se na ten okamžik, kdy poprvé okusím opravování úkolů, rozdávání bodů a podobně. Se začátkem vyučování se v mém sovinci však začaly hromadit vzkazy, zda by nebyla možnost otevřít další třídu. Musím se přiznat, že mě to trošku vyděsilo, otevřít další třídu, ale za zkoušku kouzelník nic nedá. A tak začalo „nekonečné“ kolo shánění zájemců, domlouvání s inspektorkou výuky, ale nakonec vše dobře dopadlo, a byla otevřena třída C. Zájemci byli předem informováni o čase otevření, a tak se zdálo, že vše již proběhne bez problémů. V klidu jsem si odjela na výlet do mudlovského světa, a když jsem se druhý den ráno vrátila, šla jsem se podívat na seznam svých nových studentů.

Přejela jsem seznam očima a nestačila jsem se divit. Ze studentů, kteří byli nahlášeni u mě v kabinetu, se jich do třídy dostalo pouze pár, o zbytku studentů jsem neměla ani páru, že by chtěli tento předmět navštěvovat. Už se s tím však nedalo nic dělat. Skoro všichni, co se tam nedostali, to však vzali statečně a počkají si na další rok. Však ono to uteče jako voda, a kdo ví, co bude potom.

Jedno je však jasné. Pro letošek je již konec šílenství kolem fobií, mé sovy si konečně pořádně odpočinou a já si můžu užívat profesorského života plnými doušky.