Dnes nám něco o sobě prozradí student, kterému spolužáci již stihli přisoudit přezdívku Pýt. Že Peterovou hlavní ambicí je stát se platnou posilou kolejního famfrpálového týmu, to je každému jasné již z jeho obvyklého outfitu – před školní uniformou dává přednost famfrpálovému dresu, a i když zatím zřejmě nemá vlastní koště, na fotografii v článku si může každý ověřit, že to Pýtovi s Forcerem bude doopravdy slušet.
Jmenuji se Peter Warhall a jako každému nováčkovi na této škole je mi jedenáct let. Pocházím z okouzlujícího města Zalepený Úl, kde jsem se kdysi narodil matce, která je mudla a otci, který je čaroděj. Mé kouzelné nadání se projevilo v pěti letech, nevím, zda je to brzy či pozdě, ale je to tak, matka z toho byla tenkrát hodně vyděšená a otec ji musel uklidňovat celý týden.
Jmenuji se Peter Warhall a jako každému nováčkovi na této škole je mi jedenáct let. Pocházím z okouzlujícího města Zalepený Úl, kde jsem se kdysi narodil matce, která je mudla a otci, který je čaroděj. Mé kouzelné nadání se projevilo v pěti letech, nevím, zda je to brzy či pozdě, ale je to tak, matka z toho byla tenkrát hodně vyděšená a otec ji musel uklidňovat celý týden.
Jakmile u mne otec mé kouzelnické nadání zpozoroval, začal mne brát sebou na famfrpál, který jsem si od té doby velice oblíbil. Otec sám dříve hrával za tým z našeho města – Zalepené Včely a mým snem je stát se jednou jeho hráčem. Právě kvůli tomuto snu jsem se rovněž přihlásil na naši milovanou školu a začal zde studovat pouhé dva předměty – létání a teorii famfrpálu. Vím však dobře, že škola nabízí mnohem víc než to a to jak v rámci studia, tak v rámci kolektivního soužití.
Speciálním dnem pro mne bylo samozřejmě zařazování. Jako každý „lososák“ jsem byl z něho celý nesvůj, nicméně otec mi řekl, že je vlastně jedno, kam se dostanu, takže ani mně na tom příliš nezáleželo, hlavně jsem se chtěl co nejrychleji posadit mezi studenty, aby na mě všichni starší spolužáci a také profesoři nekoukali jako na toho „lososa“.
Když klobouk vyřkl hlasitě: „Mrzimor.“ nebyl jsem si jistý, zda mám cítit radost či smutek, zda mám skákat nadšením nebo prolévat hořké slzy. Jakmile jsem se však posadil ke stolu naší koleje, bylo mi jasné, že jsem se dostal mezi dobrou partu lidí, která celé dny jen neprospí jako naši jiní spolužáci. Nemohu říci, že bych se hned s někým dal vyloženě do řeči nebo že bych potkal osudového přítele, který by mne provázel na celé mé školní pouti. Vždycky jsem byl vlk samotář, a tak to asi také zůstane, přece jen mám spoustu špatných vlastností, o kterých se možná už někteří z vás přesvědčili.
Velice příjemně mne překvapila ochota a aktivita většiny našich vyučujících, tvrdě pracují na splnění plánů výuky, dále pro nás připravují soutěže, které všichni tak potřebujeme k zisku nějakého toho finančního obnosu a ještě navíc jsou schopni vtipkovat ve Velké Síni. Za to bych jim zde chtěl složit malou poklonu, snad to nikdo nebude brát tak, že se jim snažím podlézat, to opravdu nemám ve zvyku a ani to nemám zapotřebí.
Všem bych se chtěl rovněž pro dobu současnou i budoucí omluvit za svůj zpěv, vím, že nezpívám božsky ani skvěle, ale znáte to – zpívám dobře, zpívám rád, tak mi mé věčné prozpěvování, ať už písniček v originálu, či lehce upravených, prosím odpusťte.
Někteří z vás mě již možná znají z článku mého dobrého přítele Samslava Kulíka (konkrétně ze článku Nováčci v temném lese). Chtěl bych vás požádat, abyste si o mně z tohoto článku ani z jeho pokračování neudělali mylnou představu, ať už v jakémkoliv směru či ohledu. Pokud se se mnou někdo z vás bude chtít dej bože spřátelit, rád s vámi kdykoliv pokecám, těším se proto ať už ve výuce nebo ještě lépe mimo ni.
Váš Peter Warhall