Začalo to oslavnými rituály deště a končilo to velkou hostinou. Zajímá vás co? Přenesme se do Velké Síně, druhého pátku v měsíci. / Becky Johnson

Zažlutěná Síň, jako vlastně tolikrát, už půl hodiny před sedmou. Všichni vzrušeně debatují a já vcházím do předvečerního mumraje. Chvíli přemýšlím, co se děje, pak si ale vzpomenu na nedávné oznámení na „kolejním pokecu“ a nedočkavě se připojuji k zářícímu chumlu. Objeví se losos, nějaké hádě a okolo té hodiny H už i pan kolejní.

Sešli jsme se zde…
Ne, pardon, to zní trochu jak na funuse.
Všichni jsme sem natěšení přišli, abychom oslavili předání odznaku třem novým péčkám (hádáte správně, primus a dvě prefektky) a oficiálně poděkovali bývalému panu kolejnímu, který se se vší parádou dostavil taktéž. Vlastně tuhle celou slavnost zahájila naše Ash, když přišla s káblem v ruce s tím, že se k nim žene bouřka.
Líbilo se mi, jak všichni na minutu ticha pozvedli hůlky v gestu vděčnosti panu Whitecrowovi, který nám skvěle řídil žlutou část kouzelnického blázince. Bylo nádherné sledovat ty žluté vystřelující jiskry z pozvednutých hůlek, které po menší domluvě u stropu Síně zanechaly nápis ‚Mrzimor‘. To nám velmi vtipně ukončila právě Ash, když telepaticky (tak, že jsme to všichni viděli) pronesla k panu Nicholasi prosbu o kratší minutu ticha, protože přišla bouřka, v tu chvíli celkem nežádaná. A tak se – po svěšení hůlek – náš Andy ujal situace a chytil vedení do vlastních rukou. Doslova, držel se Ashiiného připojení zuby nehty.
Když už jsme u toho vedení, jako první povolaný byl právě náš Andrew. Chtě nechtě musel Ashiino připojení pustit.
Převzal blyštivý, zlatý odznak primuse po naší Sam a slavnostně prohlásil, že je připraven ke každé špatnosti.
Tak nevím, nevím, Andy, možná by to chtělo občas neplechu ukončit.

Ale hodí se mu k vlasům, to musíme uznat všichni.

Zatleskalo se, předal se odznak a na řadu přišla první prefektka.
Na pódium přišla ve velice elegantní školní uniformě naše Vea. Ještě než byla oficiálně oznáčkována – Elizka, jako bývalá prefektka, si nechala tu čest naposledy někoho vykopnout z Velké Síně.
Vykopla sama sebe.
No, pokračujme.
Těžko říct, zda se více blýskal stříbrný odznak, nesoucí velké P nebo Veuščin úsměv, ale nakonec i jí byl přišpendlen na hábit a ona si za nadšeného potlesku mohla jít sednout do víru nás ostatních.

Co jsem to… Ach, ano, přece bych nezapomněla! Zbývá ještě poslední nositel stříbrné ozdůbky, kterým tentokráte bude další slečna.

Řeknu vám – pan Nich, jako nový kolejní, má opravdu smysl pro humor. Aby ne, to se mu to smálo, když výsledky věděl a nás ostatní nechal hádat! Zdržoval a odkládal a přitom se jistě náramně bavil. Ale my jsme přece trpěliví, na nás si jen tak nepřijde. A tak se stalo, že byl rozdán poslední odznak, ještě nesoucí vůni Vicky, kterou zdobil před malou chvilkou.
Ve velmi dobré náladě, za zvuku opětovného potlesku a sem tam nějakého písknutí, si i Ashaii odnášela ze stupínku odznáček. Teda – ruku na srdce, stříbrná Ash prostě sluší. Na postavě ho sice má v pravém horním rohu, ale věřím, že ho bude nosit na levé straně hrudi.
Ne že bych jí chtěla narvat odznak do srdeční komory, to proboha ne, ale víte, jak to myslím. Tak se také pokochejte:

Všichni všem gratulovali, všichni se jako o překot chválili a vymýšleli, kdo bude mít lepší blahopřání.

Tak já vám řeknu – i jako druhanda mám za to, že máme skvělý tým. Ať už celkově mrzimorský nebo ten velící. Těším se na další roky s těmihle žluťáky v čele a jsem ráda, že se můžu obrátit právě na ně.
Slavnost končí, všichni ospale dopíjí poslední zbytky máslového ležáku a někteří se odebírají do postelí. Pár se skočí ukázat do mudl světa a naši tři? Ti si poslušně a hrdě vyleští odznáček a nechají se dále obsypávat gratulacemi, které si jistojistě zaslouží.