Budu k vám upřímný. Tento snímek trpí krizí identity. Ostatně jako většina Burtonových pohádek. Ať to byl Sirotčinec slečny Perenginové, Alenka v říši divů nebo Karlík a továrna na čokoládu. Vždy se to tváří a hraje na notu dětství a přitom se začnou řešit věci a záležitosti dospělých.
Bohužel Timovi to nejde jako třeba Pixaru a tak tu máte takový nemastný neslaný paskvil, který kdyby neměl pár pěkných momentů a výjimečně nezlou Evu Green, tak bych se ani neobtěžoval o něm něco psát.
Ale protože jsem asi hodný a očividně nemám co na práci, tak píšu o další předělávce slavného animáku. Celé to začíná tak nějak správně, jak si Dumba pamatujeme z dětství. Vláček, zvířátka, melodie, Burtonovské znaky šílenosti. Ano, i ty by se daly přiřadit k originálu z roku 1941. Když jste jako dítě viděli scénu s růžovými slony, nemohlo vás to nepoznamenat. Buď jste začali pít, protože vám přišlo super vidět takový trip po pár douškách šampaňského. Nebo jste se zařekli, že alkohol je zlo a dotkli jste se ho až v osmnácti. Zde je tahle oblíbená/nenáviděná scéna pouze jako nostalgické lepidlo, aby to vypadalo, že se zachovala původní kostra příběhu.
Hádejte, jak to dopadlo. Nádherná jatka – jak u nových Star Treků. Vezmeme to, co symbolizuje danou věc a využijeme to tak, aby to vyvolalo nostalgii, ale stejně to s prominutím sprasíme podle sebe.
Takto je to celý film. Jé, tuhle scénu znám! Ale byla jinde a měl jsem z ní úplně jiný pocit. Plus všechny přidané části jsou nezáživné. Takže jen sedíte v kině a doufáte, že tenhle klišé monolog či dialog, který jste viděli už tak tisíckrát, už konečně skončí a Dumbo začne létat po tom zatraceném šapitó.
Nevím jak vy, ale já si snad raději pustím The Greatest Showman se zpívajícím Jackmanem. A budu předstírat, že jsem tohle neviděl.