Tříhodinový trénink! Kdo to kdy slyšel?! Tak takové reakce jsme mohli celý týden slyšet nejen od našich spolužáků z jiných kolejí, ale také od profesorů. I obyvatelé Prasinek nevěřícně kroutili hlavou. Obyvatelé Godrikova dolu se s pusou plnou cirkusových sladkostí posměšně šklebili na náš mrzimorský výmysl. A přece jsme se nedali odradit a v sobotu 18. ledna 2020 vyrazila skupina statečných směr famfrpálové hřiště. Že chcete vědět víc? Tak čtěte dál…

Protože bylo jasné, že na tři hodiny dlouhý trénink bude potřeba hodně moc energie, vnesla kapitánka trochu cukru i do názvů týmů. Na hřišti se tedy onoho večera setkali zástupci Makronek a Kokosek.

Na hřišti se nás sešlo méně než obvykle, neboť ne každý má fyzické předpoklady takto dlouho vydržet. Jen dobře trénovaní jedinci se na výjimečný dril dostavili. Ve složení : Selina Garcia (C), Eivli Sselene, Mark William Callaway, Theodor Mudd, Daria Renawalti, Katie Ackerman, Veasse Waterlee, Lee Baker, Alex Teerová, Vrtichvostík Třpytivý a má maličkost, jsme přesně ve 20:00 naskočili na svá perfektně připravená košťata.

Já, jakožto studentka Létání na koštěti, před tréninkem vždy všem řádně zkontroluji, zda mají správně navoskované násady a zastříhané proutky. Nesmíme přeci dovolit, aby nám díky špatné připravě utíkaly zkušenosti mezi prsty!

Za branou hřiště se začínali srocovat zvědavci, ať už takoví, kteří se chtěli přesvědčit na vlastní oči, že jsme skutečně nepřeháněli, nebo takoví, kteří s rychlobrky a bonzbločky potřebovali zaznamenat, ať už pro kolejní časopis, či do jiného periodika, tak neuvěřitelnou vzácnost.
Prostrkovali své zvědavé ultradlouhé uši skrz mříž, škemrali a prosili, aby mohli jen trošičku nahlédnout. Ale naše kapitánka byla velice přísná a neoblomná, a tak ani za nabízenou úplatu nenechala nikoho nepovolaného vejít. Nebo snad nakouknout.

Jako první jsme si dali zahřívací kolečko kolem hřiště. Kapitánka Selina Garcia na nás nenechala nit suchou, a tak jsme po pár minutkách byli pěkně rozehřátí. Kdo se díky tomu ocitl v mezní  situaci, dostal od ní několik lahviček s lektvary, které si připnul na opasek. Ti šťastnější, kteří si mohli modrou tekutinou zchladit žáhu, si jen přiťukli a se sborovým „Na zdraví!“  do sebe obrátili celou lahvičku najednou.

I madam kolejbába se přišla podívat, zda nepotřebujeme předčasnou lékařskou pomoc, když jsme se rozhodli k tak šílené fyzické zátěži. Ale nikdo se od ní ošetřit nechtěl nechat. Ač potlouky létaly ze strany na stranu a nejedna odrážečka dostala ránu do nekryté končetiny, stále jsme, my hráčky s pálkami v ruce, pomoc zkušené lékouzelnice odmítaly.

Co bychom to však byli za jezevce, kdybychom neměli připravenou svačinu. A tak necelou čtvrt hodinku po startu tréninku jsem vytáhla z tašky pekáč plný štrůdlu. No nezbyl ani drobeček, ale to vám je asi jasné.

Neuplynula ani půl hodina a byl zapsán první odpadlík. Chvostík se rozletěl za Zlatonkou na druhou stranu hřiště, a protože byla mlha a tma, ztratili jsme ho z dohledu. Uběhla minuta, dvě, pět, deset…
A stále se nevracel. Po půl hodině nám bylo jasné, že svůj manévr využil k úprku, když seznal, že tři hodiny prostě nezvládne.

Další, kdo nás opustil, byla primuska Eivli, která však slíbila noční pomoc skřítkům v kuchyni. A tak se šla před brigádou ještě trochu prospat. To víte, je to hodná holka, a tak jí její odchod ze hřiště nelze vyčítat. Jen jsme jí popřáli, ať jí práce jde od ruky a pokračovali dál.

Po nějaké době se mi podařilo nechtěně – opravdu nechtěně! – odpálit potlouk na naši kapitánku. Čekala jsem, že mě sundá z koštěte a pošle na lavičku. Ale reakce byla opačná:
„To, že byla pořádná rána? Vždyť jsem ji ani necítila. Na tom musíme zapracovat!“

Pustila se do mě. Když stejnou neúčinnost zjistila u ostatních, zavelela heslo:

„Odrážečky, palte do mě!“

Málem jsem šla do mdlob, ale kápo je kápo, a to se musí poslouchat. A tak jsme s Veuš a Katie pálily do naší křehké kapitánky, která se při každé lehké ráně na nás mračila. Po půl hodině, kdy se náš trénink blížil ke své první třetině, zastavila palbu.

„Už je to dobrý, asi jste jen nebyly dost rozehrané!“ okomentovala náš poslední výkon a trénink se vrátil do normálu.

Nejen však my zlepšily své umění. Chytač létal po hřišti jako střela. Zlatonky se před ním nestačily schovávat. Téměř každou chytil, a tak nám zmatený a znuděný komentátor za sklem na věži u hřiště jen znuděně hlásil: Konec hry, Mark William Callaway chytil Zlatonku. Vždycky jsme se mu zasmáli a pokračovali ve hře.

Čas plynul a mrzimorským hráčům začalo kručet v břiše, a tak kapitánka vytáhla poctivé kuřecí řízky. Chvíli to vypadalo, že nám na umaštěných košťatech nepůjde létat, ale to neznáte jezevce. Jen, co bylo vše snědené, očistili si své násady a mohlo se pokračovat vesele dál.
Bohužel tuto svačinku nestihla Cassiopea Zmlklá, která se objevila s prosbou, že by si s námi, zkušenými bardy, také ráda zatrénovala.

Vítán je každý, kdo má chuť hrát, a tak dostala helmu, brýle, koště a řízek, ehm, tedy pálku a mohla doplnit tým odrážeček.

Když se čas přehoupl do druhé třetiny a ručičky začaly ukazovat čtvrt na jedenáct, začali hráči po jednom kňourat a fňukat:

„Cítím únavu,“  promluvila jsem, načež mě kapitánka polila studenou vodou.
„Ty jedna! Žádná únava!“  zamračila se.

Veuš začala pomalu klesat s koštětem k zemi, jako by plánovala přistání. Když spatřila kapitánku s kýblem v ruce, začala opět stoupat nad hřiště, ve snaze uniknout studené vodě.

Kapitánka pak ještě přidala nový pokřik, který doplnila o transparent: „Jezevci, no pain, no pain! Neznáte bolest!“

Zatímco ona podporovala náš výkon, my se už stěží drželi ve vzduchu. Snad jen její hulákání nás drželo na košťatech. Zbývalo 20 minut a my mleli z posledního. Naštěstí většina zvědavců za bránou hřiště to vzdala, takže nikdo naše unavené tváře a kruhy pod očima nemohl zaznamenat na první stránky svých časopisů!

A pak odbila jedenáctá večerní a my se s úlevou dočkali konce tréninku. Ale pyšní, že jsem takovou zátěž zvládli jen se ztrátou dvou malých květinek!

Tak co? Kdy si dáme další tříhodinový maratón?

Pro Žlutého Trimela
Helen Miltonová