Mít za sebou svůj první rok v Bradavicích je zcela určitě velká věc. Událo se toho v krátkém čase opravdu hodně a teď si můžu s klidem říci – přežila jsem to! Poslední domácí úkol odevzdán, eseje oznámkovány a už se jen čeká na vysvědčení, taková formalitka. Vím, co budu mít za známky a tu a tam přemýšlím, co si zvolit za předměty na příští semestr. V zapáleném krbu kolejní místnosti tiše praskají polínka, je tu teplo a příjemně. Za okny vítr roznáší nadýchané sněhové vločky a mráz kreslí na okenní tabule. Jsem moc ráda, že jsem tady uvnitř. Opravdu. Budoucím prvákům držím palce, však to není tak dávno, co jsem sama byla na jejich místě…
Není tomu nijak dlouho co jsme se jako čerství uchazeči o studium na nejprestižnější škole čar a kouzel houfně tlačili před branami hradu. Za pohodlné by to nejspíše neoznačil ani ten nejotrlejší skaut či řecký Sparťan. Nocování přinejlepším pod stany, někteří spali i přímo pod širákem. Parné dny plné bodavého hmyzu pravidelně střídaly deštivé noci, kolikrát silně osvětlovány blesky. Každou chvíli jsme mžourali na vývěsní tabuli před hradní zdí, ale pořád se nic nedělo! Dny jen velmi neochotně plynuly, termín otevření padacích dveří byl již dalece překročen. Atmosféra houstla, repelenty kvapem docházely a štípanců neutěšeně přibývalo. Když jsme se do hradu skutečně konečně dostali, utkvěly mi v paměti hlášky starších studentů typu „Hele, dorazili lososi.“ Velmi často opakované. Jenže nikde ani ploutev. K večeři, snídani ani obědu nic rybí speciality ani zdaleka nepřipomínalo. Akvária byste po hradě rovněž hledali marně. Pokud by vám stačily jen zavařovací sklenice, našli byste akorát pár pulců a možná i nějaké žaberníky uprostřed jiného zeleného či hutně hnědého hnusu. Mé soukromé pátrání po rybích hejnech nikam nevedlo. Zdálo se, že poznámky typu: „Tamhle jsou lososi“ byly naprosto zavádějící a zcestné. Za dva týdny ani čudla, natož pořádný losos. Jediné rybky se vesele ploutvily v jezeře, ale tam na ně nikdy nikdo nepoukázal ani se o nich nijak nezmínil.
Nejpodivnější bylo, že tato posedlost rybami se na hradě po několik následujících dní jen stupňovala. Přitom si nevzpomínám, že bych někde zahlédla jedinou rybí šupinu. Ale šeptanda tvrdila, že je ryb plný hrad! Tak kam se tedy poděly?
Až jednoho večera, když jsem se přišourala celá zmožená dalším neúspěšným pozorováním na večeři do Velké síně, někdo od modrých havranů prohodil „Ale, čerstvý losos„. A to prosím přímo směrem ke mně. Načež jsem mu tedy pochopitelně opáčila, že má asi potíže se zrakem, neboť tu široko daleko není ani jeden. A hádejte co! Dotyčný na to, že tím jako myslel mě. No chápete to někdo? Co mám já jako společného s dotyčným šupináčem? Prý barvu. Že teď byl jako první lososí tah (jako nás, nezařazených budoucích studentů bez barvy) a pak na září čekají ještě jeden.
Tohle přímo podbízí myšlenku na tah lososů, skákajících proti silnému proudu v řece. Merlinžel, kolikrát přímo do tlam všudypřítomných hladových medvědů. Ehm, děkuji, nechci býti lososem…
Tak, milí letošní lososi, nezoufejte! Pokud Merlin dá, budete co nevidět pečlivě rozřazeni a náležitě obarveni. Nebudete muset přespávat ve Velké síni po dva měsíce, protože Moudrý klobouk odjel na letní prázdniny, ale dostanete vlastní pokoj a postel s nebesy do týdne. Nicméně, tu zimu za hradbami vám skutečně nezávidím. Tak se pořádně oblečte a nezmrzněte nám, protože na mrazák máte času víc než dost!
Ciel Revede Meil