Jednou jsem se jako Hlídačka dostala na dvůr jednoho krále – už ani nevím, kdy a kde to přesně bylo. Měli tam nějaký problém s vlkodlaky, který se nám povedlo vyřešit, a král nás pak pozval na slavnostní hostinu.

 

Dodnes si pamatuji, když jsem ho viděla poprvé. Král, znuděný a ovíněný, na něj zavolal, aby hosty pobavil nějakou písní. Přišel, ještě chlapec, nastrojený v klasické kostkované červeni pošité rolničkami. Zašklebil se a posunul si čepici, která mu padala do čela. Všimla jsem si, že měl jasně modré oči.

Pak najednou udělal kotrmelec a začal zpívat. Slyšela jsem, jak opilí hodovníci tleskají a smějí se, ale myslím, že já byla jediná, kdo rozuměl, co vlastně zpívá:

 

„Elce pelce kotrmelce

Píchnem husy na videlce!

Pánům víno, lidu sláma,

Že jsme chudí? To je fáma!

V našich sýpkách není bída,

Sám král si to pěkně hlídá!

Hýření a pijatyky,

Pěstujeme lidské styky

– pro princeznu v sličné kráse

zase válka rozpoutá se!

Takový je osud světa,

Bohatí maj právo veta.

Drzost chudých nezná mezí…

Jen já stojím na pomezí.

A cože jsem vlastně zač?

K vašim službám – Kokrháč!“

 

Hluboce se uklonil, zamáchal rukama jako křídly a zplna hrdla zakokrhal. Odvrátila jsem hlavu. Tahle zábava nebyla pro mě a, jak jsem vytušila, ani pro něj. O pár hodin později jsem se při své noční nespavosti vydala na procházku do parku a tam jsem ho uviděla – nebo spíš uslyšela.

 

Seděl na nevysoké zídce a tiše a smutně si zpíval a já se zvědavě připlížila tak blízko, abych slyšela jeho slova:

 

„Že na blázna mě všichni mění,

To nevadí mi v nejmenším

Vždyť šílenství mě konejší

A rolničky mám za brnění.

Jediné, co bych ještě chtěl,

Je nepolykat vlastní slzy…

Vždyť radost nikdy neomrzí

Mě však smích z duše uletěl.“

 

Dlouho jsem stála a naslouchala té smutné melodii a jeho krásnému hlasu. Slyšela jsem i cinkání slz, jak padaly na kamennou zeď a mizely bůhvíkam. Bylo mi ho líto, ale co jsem mohla dělat? A pak mě něco napadlo. Zavřela jsem oči a tichounce zašeptala zaklínadlo. Dál už jsem nečekala a vydala se zpátky. Nechtěla jsem, aby mě viděl. Ještě jsem zaslechla jeho jasný smích, jak uviděl, v co se změnily jeho slzy – v malé průzračné ptáčky, kteří budou patřit jen jemu a budou mu zpívat do ucha, když se bude cítit moc sám…

 

Nemohla jsem mu dát svobodu. Ale dala jsem mu kousek svého světa.