aneb Jak je těžké být primuskou

 

Bylo krásné zimní ráno. Sluneční paprsky se mi otřely o tvář a zpěv venkovních ptáčků zněl jako ta nejlíbeznější píseň. Slastně jsem se protáhla a posadila se v mé vyhřáté posteli. Jediné, co mě trochu zarazilo, bylo, že až na mě v ložnici nikdo nebyl -ale co, nebudu se přece zatěžovat takovými drobnostmi.

 

Najednou se rozrazily dveře a do pokoje napochodovali moji drazí spolužáci. Někteří, přesněji Yoko, Anne a Sir, nesly dárkové koše, jiní obrovské svazky různých kytek.

,,No ovšem,“ usmála jsem se ,,vždyť já jsem primuska“.

 

……………………………………….

 

Ehm…tak přesně takhle to samozřejmě neprobíhalo, i když teda rozhodně mělo. Aspoň jsem si to tak plánovala…

 

Ovšem dopadlo to zhruba takhle:

 

Ráno mě neprobouzely žádné paprsky, ale můj budící netopýr. A to už v nekřesťanskou hodinu – v 6:00! Kdybych ho tak nutně nepotřebovala, asi bych po něm mrštila první věcí, která by mi přišla pod ruku….

Ale abych pokračovala – venku byla tma jak v pytli a bohatě mi stačilo slyšet ten vítr, co tam skučel, abych si ujasnila, že se mi nikam nechce.

 

To bych ovšem nesměla být donucena udržovat dobré mezikolejí vztahy…pche…

 

Já! Jako by tu snídani nemohl donést naší milované paní ředitelce někdo jiný. Ovšem kdyby jenom jí, já byla donucena (teda…samozřejmě, že jsem to dělala s radostí) občerstvit i ty modré, malé…ehm, mé příjemné havraspárské kolegy. Ewelina s bibi budou trpět, právě jsem se rozhodla.

 

Prostě a jednoduše, složitě jsem se vyškrábala z postele a zamířila ke kuchyni. Cestou jsem, jak jinak, nepotkala nikoho. Pokud teda nepočítám pana profesora Epanse a ten se počítat nedá, jelikož se právě vracel z celonočního pozorování hvězd, kdesi …kdesi. V kuchyni jsem si chvíli hrála s představou, že by mi do těch míchaných vajíček mohl nešťastnou náhodou spadnout jed na krysy, ale jelikož jsem tak neuvěřitelně hodná, tak jsem to zavrhla.

 

Drobným problémem se ukázal fakt, že mi zapomněli sdělit, kde se nachází havraspárská kolejní místnost. Ale vážně jenom drobným. Po chvilce bloudění po hradu jsem vrazila tác s jídlem, přáním dobré chuti a upozorněním, že pokud se to jídlo nedostane k těm dvěma v pořádku, bude tu někdo trpět, do ruky prvnímu modrému studentovi, který mi ke své smůle padl pod ruku – štěstí se tentokrát usmálo na Ivku.

 

Zbytek dopoledne probíhal v relativním klidu. Sice mě každou chvilku zastavoval někdo s gratulacemi, ale to se přežít dalo – zvlášť, když se někteří rozhodly u mě šplhnout nějakým dárkem.

 

Horší bylo odpoledne. Byla jsem nucena účastnit se konference v naší kolejce. Jelikož mým povýšením se na uvolněné místo prefektka dostal Otík, musel si projít typickou uvítací řeč. A já musela být u toho…těžkej život.

 

Díky mému úžasnému talentu se mi však povedlo nahodit lehký úsměv, přesvědčivě zírat do davu a totálně vypnout mozek. Ach, jak jsem jenom úžasná.

 

Večeře byla taky nezapomenutelná. Můj první den ve funkci a už musím řešit bitku, která se strhla ve Velký síni. A pak, že jenom zmijáci jsou zákeřní. Ale musím ty svoje žluté svěřence pochválit. Takovou krásnou trefu, kterou se podařilo vyslat Bobovi na Ethel, jsem dlouho neviděla. Ty špagety visící jí z hlavy moc ladily s jejími vlasy. Jak já mám svou sestřičku ráda.

 

Po večeři jsem radši úspěšně sehrála bolest hlavy a mohla se tak odplížit z dosahu dalších případných natěšených gratulantů a dělačů problémů.

 

Zahrabaný v posteli mi však došel jeden fakt – zítřejší den bude úplně stejný, ne- li horší. Být primuskou je opravdu těžká práce.