V Orlických horách, kde se narodila moje babička, žije jedna bytost, se kterou se nikde jinde nesetkáte. Jde o Přítulníka. A co že je to za zvláštního tvora?
Je to velmi zvláštní bytůstka, žijící poblíž Masarykovy chaty, na hranicích s Polskem. Potkala jsem se s ním poprvé před dvaceti lety, když jsem tam v zimě byla s rodiči lyžovat. Byla jsem tehdy ještě škvrček a jednoho dne jsem se bez vědomí svých rodičů (a také k jejich zděšení, když na to přišli) vydala na samostatný průzkum okolí. Asi kilometr od chaty jsem narazila na zvláštní stopy ve sněhu. Byla to velká, ale velmi mělká stopa. Tak mě zaujala, že jsem se po ní vydala. Po poměrně dlouhé době (nevím jak přesně, protože jako dítě jsem čas tak dobře nevnímala) se stopa schovala do jakési prohlubně v zemi.
Jelikož jsem odjakživa byla odvážné děvče, tak jsem se rozhodla tam vlézt. Čekala jsem, že tam bude tma, a proto jsem byla velmi překvapena, když tomu tak nebylo. Ocitla jsem se v jakési noře, která byla osvětlena ze stěn. Později jsem zjistila, že stěny jsou ze speciálního kamene, který dokáže vyzařovat po dlouhé hodiny světlo. Stačí je osvětlit jen na pár sekund denně například baterkou a ony kameny umí s tímto světlem báječně dlouho hospodařit.
Rozhlédla jsem se pořádně kolem a překvapilo mě ještě několik dalších věcí. Přestože venku byla zima, zde bylo teplo. V rohu stála jakási truhlice, z které sálalo ono teplo. Další, co mě zaujalo, byla tráva, která tu rostla všude po zemi. Byla měkoučká a zeleňoučká. Později jsem se dozvěděla, že je to speciální druh, používaný ke stejnému účelu, jako naše koberce. Úplně láká k posezení, či dokonce k poležení.
Najednou jsem sebou trhla, neboť se u vchodu zaslechla šramot. Otočila jsem se a strnula v úžasu. Stálo tam jakési stvořeníčko, asi 50 cm vysoké, s velikýma nohama. (Nebudu se zde rozepisovat dopodrobna, jak ona bytůstka vypadala, ale raděj přikládám obrázek do externí sovy, na kterém si ho můžete prohlédnout.) O co větší byl můj úžas, když na mě ten tvoreček promluvil. „Ahoj, kde ses tu vzala?“ Jelikož jsem byla ještě dítě a měla jsem bujnou fantazii, vlastně mě ani moc dlouho netrvalo se s tím vším vyrovnat. Nějak to tak dopadlo a začali jsme si spolu povídat. Ona bytůstka mi sdělila, že se jí říká Přítulník a u toho již zůstalo.
Na tu chatu jezdím od té doby každý rok. Přítulník stále žije ve své krásné žluté noře a já ho zde vždycky navštívím a povídáme si často velmi dlouho do noci. Za ta léta se z nás stali přátelé. Dozvěděla jsem se o něm například, že kdysi měl velikou rodinu, ale lavina zavalila jejich domov a už se odtamtud nedostali a zahynuli tam. Jen můj kamarád Přítulník nezemřel, protože byl zrovna na procházce po okolí. Přítulník nerad povídá o své minulosti, ale zato velmi rád plánuje. Nemám ponětí, kolik mu je let, ale podle jistých poznámek jsem usoudila, že žil již v 16. století. A to mi povídal, že je teprve v první třetině svého života. Také povídal, že je už posledním tvorem svého druhu vůbec.
Je nesmírně hodný, přítulný (proto nejspíš i to jméno) a velmi rád naslouchá. Také má zvláštní dar vyprávění krásných příběhů. Ale mám veliké štěstí, že se se mnou baví. Jsem totiž jediná. Jednou do roka se věnuje mě a jinak žije zcela osaměle. Kdybych ho tenkrát nenašla, tak by se o něm svět nejspíš vůbec nedozvěděl.