První fotka – na nástupišti 1 a čtvrt: Zleva SamAm, Anita, Jaime, Aileen, p.p. Amon, Lili,
v popředí Grapí (Sophia fotí a Chiara se schovává)
Grapí se na nás opravdu dokonale připravila. Hned na uvítanou jsem museli uhádnout pár hádanek, abychom získali mapu na první úsek cesty.

Fotky: Jaime a Aileen převzali mapu, Chiara se snaží najít cestuDíky našemu orientačnímu smyslu a dohledu průvodkyně jsme došli správně k první historické památce: proslulé kostnici. Zde bychom se byli rádi vyfotili, ale jak to udělat, abychom byli na snímku všichni? Grapí šla odvážně poprosit jakéhosi zevlujícího domorodce.

Ten se na nás sice utrhl, že už mu ti turisti lezou krkem, poněvadž tam sedí čtvrt hodiny a za tu dobu už musel šestkrát někoho fotit, ale nakonec nám vyhověl…

Fotka: Před kostnicí (fotil nás nerudný domorodec)
Po zakoupení  vstupenek jsme bez nejmenšího problému vešli do oné zvláštní budovy. Bělavá bohatá výzdoba s lustry, svícny a girlandami z lebek, hnátů, obratlů, žeber a lopatek vypadala opravdu bizarně. Ani ne nějak děsivě, spíš jako hodně podivný ornament… Když byla tato výzdoba v 18. století vytvořena, měla připomínat pomíjivost lidského života. Ale dnes se tu procházejí veselí turisti, blýskají foťáky a zubí se pro památeční snímky s lebkami… Dokonce ani kouzelníci v hábitech tu nikoho nepřekvapili a já jsem nenápadně udělala fotku na památku i Fouskovi a nikdo mě nenapomínal… Opravdu zvláštní představa, že zde jsou uloženy ostatky prý asi čtyřiceti tisíc lidí, kteří kdysi byli živí jako my…

Fotky: Kostnice
Nu, ale raději něco veselejšího.

Fotka: Grapí jako svědomitá průvodkyně

Po prohlídce nedaleké katedrály, na jejíž přestavbě se podílel slavný mudlovský architekt Santini, už nás Grapi začala trošičku popohánět, abychom nezmeškali přenášedlo. Měli jsme hledat něco velkého, modrého a se čtyřmi koly…

A najednou, právě když jsem to přenášedlo objevili, vylezl z něj nějaký smějící se pán a Grapí nám představila svého tatínka Libopacha Česneka – a nebyl to nikdo jiný, než ten protivný domorodec, kterého jsme u kostnice žádali o zmáčknutí spouště. Tak si z nás vystřelili, Česnekovi jedni!

Fotky: Magrápa a Libopach Česnekovi, Celá výprava se chytá přenášedla
Pomocí přenášedla jsme se pak dopravili k asi nejznámější architektonické památce Kutné Hory, ke gotickému chrámu svaté Barbory, patronky horníků. Vždyť právě díky těžbě stříbra byla Kutná Hora tak bohatá, že zde začali ve 14. století budovat tento chrám, který se měl vyrovnat pražskému Svatovítskému. Vážně nádhera! „To je snad skoro ještě hezčí než naše Velká síň!“ poznamenal kdosi, když jsme tak obdivovali neuvěřitelnou síťovou a krouženou klenbu i vysoká malovaná okna.

Fotky: Chrám sv. Barbory, Fousek a Ricky v chrámě

Prošli jsme se také okolo chrámu, pokochali se vyhlídkou na město a na údolí říčky Vrchlice a Grapí nás poučila, že právě podle ní si vybral své umělecké jméno mudlovský básník Vrchlický.

A pak nás vedoucí výpravy opět potrápila několika hádankami. Matka má sedm dětí, polovina z nich jsou kluci. Jak je to možné? Taky nevíte? Hádanky byly zákeřné a možná bychom si je mohli schovat na nějakou soutěž – takže časem se s nimi v Trimelovi setkáte!

My jsem za uhádnuté získali obrázky, které nám napověděly, co nás čeká dál… Permoníci, stříbrné mince… šli jsme se podívat do muzea stříbra a do bývalého stříbrného dolu.

Než ale nastala hodina naší prohlídky, byl akorát čas na malý piknik, vždyť už nám vyhládlo.

Posilněni pizzou, toasty a muffiny jsem se pak vydali na nádvoří Hrádku, kde se nás ujal průvodce pan Standa, který nás ujistil, že je záchranářsky proškolen a zatím se mu ztratili jen dva turisti, my že se ale určitě vrátíme všichni. Podívali jsem se na obří dřevěný stroj zvaný trejv, kterým otáčelo šest párů koní a jehož pomocí se vytahovaly tuny stříbrné rudy z hloubky až 600 metrů. Dověděli jsem se podrobnosti o životě horníků, kteří do dolu sjížděli asi půl hodiny po systému klouzaček a nahoru šplhali asi tři hodiny po žebřících, ale do pracovní doby se jim to nepočítalo…

Foto: Trejv, Horníci, Jaime a Grapi

My jsem vyfasovali pravé bílé hornické perkytle, na hlavu přilbu a do ruky velikou baterku, a po sto sedmdesáti schodech sestoupili do prvního patra středověkého dolu. Další patra byla zatopena vodou. Chodbičky byly pořádně úzké a ani na výšku to nebylo nic moc – horníci prý měřili průměrně 150 cm. Sem tam jsme byli vážně rádi, že máme na hlavách helmy.

Možná bych se mohla ještě zmínit o místě, kde jsme si vyzkoušeli absolutní důlní tmu a také slaboučké osvětlení, jaké dávaly kahánky používané horníky. Neviděli tam skoro nic, tak jak mohli nějaké stříbro najít? Prý po zvuku, když ťukali kladívkem do skály, a také po čichu: hledali pach podobný česneku. Takže nesměl nikdo z nich jíst na snídani topinku s česnekem – a my, kteří jsme s sebou měli Česnekovou Grapí, jsme z toho měli náramné vzrůšo.

Pan průvodce byl opravdu moc sympatický a dobře kombinoval vtípky a strašení s historickými fakty, takže nám skoro dvě hodiny utekly jako nic…

A tak už byl pomalu čas na hledání poslední mapy, která nás měla dovést ke slíbenému pokladu hlídanému lvem.

Běhali jsem po parku a pátrali, až ji nakonec někdo našel přivázanou ve větvích stromu – a byl to nakonec pergamen s veršovaným návodem:

Poutníku znavený, nechť tato slova zavedou tě k tvému cíli.

Překroč řeku suchou nohou, podél toku k jeho ústí se dej a rozcestí nehledej.

Až mnoho sloupů lemovat břeh bude a nad sebou oblohu nespatříš,
znovu překroč řeku a najdi stezku železného draka.

Pokud divá bestie nezkříží ti dráhu, už jsi kousek od cíle a dobudeš si slávu.

Před sebou teď dvě cesty máš, nevybočuj z davu!
Ta vpravo vede k drakovi, ukousne ti hlavu!

Další tvoje zastávka na křižovatce leží. Zahneš-li doprava, poklad najdeš stěží.
Cesta vlevo rozumněji se jeví, avšak ani ta ti poklad nevyjeví.
Do kopce musí pokračovat tvoje kroky, jinak poklad nenajdeš celé dlouhé roky.

Dům Svatého Václava, budeš brzy v cíli, nesmíš tolik pospíchat a počkej tady chvíli.
Čtyři cesty od něj vedou, jen jedna je správná. Ta, co vede vzhůru, může býti zrádná.

Tu správnou cestu střeží jelen bez paroží. Shlíží na tě z výše, budeš cíli blíže.
Poslední kousek k pokladu je už celkem snadný, avšak lev střežící doupě, může býti zrádný. Tyčí se šelma nad vchodem, čeká na svou oběť, neuhodneš-li hádanky, doufám, že máš závěť.

Za dveřmi poklad tě čeká, snad tě lev moc nevyleká.
Teď koncentruj svou mysl, ať mají odpovědi smysl!

Fotky: Most železného draka, Dům svatého Václava, Jelen bez paroží,
Lev chránící doupě Česneků
A tak jsme se šťastně dopracovali až k lvovi, který je prý ale možná morčetem – a dostali jsme poklad. Čokoládová zvířátka a především originál kresby od Magrápy, která je prý tvořila do čtyř do rána! Tak je obětavá. Mohli jsme si prohlédnout i originály kreseb známých z Trimela a některé si i rozebrat. Děkujeme!

Závěr našeho srazu jsme strávili v útulné hospůdce, kterou má Grapí hned ve vedlejším domě. Sem tedy chodí na ty své oblíbené a inspirující ležáky. Přišli jsme na nápad zřídit pivovod z hospůdky rovnou do Magrápina pokoje, tak uvidíme, zda ho zrealizuje.

Fotky: Samantha a její portrét od Grapi,
Magrápa a ležák

Každopádně to byl naprosto úžasný výjezdní seminář, na který budeme dlouho vzpomínat – a Kutná Hora je nádherná, takže třeba sem Grapi a jejího sympatického taťku Libopacha někdy zase přijedeme zkontrolovat.