Trimeles / Co se kde šustne / Nováčci v temném lese – 2. (závěrečná) část
Vánoční dekorace DIY – 1.díl Copak by jen kluběnky nosily? Jak se v Mrzimoru nosí Halloween? Halloween zaneprázdněné čarodějnice Famfrpálové tréninky v plném proudu 13 otázek pro seriálové fanatiky Magie kaštanů Zhodnocení Mrziaukce Zima 2022 Hog v kocke – 10. část – Tahali jste? Žluté duše ve fialovém hábitu – Tadäus Trottertickler 13 otázek pro filmové fajnšmekry Kytice- vyhodnocení a shrnutí Co se to kolem, ve světě mudlů, děje? Emoji na Hradě IV. Kytice- úkol osmý 13 otázek pro (ne)knihomoly Emoji na hradě III. Kytice- úkol sedmý Pohádka od Soptíka: O děsivém drakovi Emoji na hradě II. Kytice- úkol šestý Celohradní dražba 2022 Emoji na hradě Kytice- úkol pátý Tery Poe, Ben Gobha: „Trénink je společenská událost.“ Kytice- úkol čtvrtý Hog v kocke – 9. část – Ještěže jsou prázdniny Kytice- úkol třetí Jak si stojí jezevci na poli hradní novinařiny? Kytice- úkol druhý Hog v kocke – 8. část – Máme rádi famfrpál Jezevci a soutěže Kytice- úkol první Udílení novinářských cen – Šťastný galeon a Sázky Kytice – prázdninové soutěžení Hog v kocke – 7. část – Žlutý humor S jezevci o patronaci Susanino překladové okénko, díl 1. Cassiopea Zmklká: „Sklenici mám vždy napůl plnou!“ Deskohráčův stolek: Tajuplné Říše Cassiopea Zmlklá a návrhařina Lososi na hradě Jak se (ne)ztratit v rybím těle Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter: Boj o Bradavice Závěrečná slavnost – modní policie Záblesky z Letňáku 21: Střelci a odrážeči Záblesky z Letňáku 21: Zachraň se, kdo nemůžeš Žlutý koutek Petromily – Červen Elfové a šmelfové Deskohráčův stolek: Draftosaurus V čem trénují žlutí? Kouzelné HOG Velikonoce Žlutý koutek Petromily – DUBEN Vzpomínáme na Velikonoce Švihnout a mávnout Deskohráčův stolek: Arboretum Dubnová usměvavá výzva Rok ve fialové Zápisky Tlustého Mnicha Velikonoční vybarvování Famfrpálová profiliga bude. Ale… Nejlepší jezevčí „kolejňáky“ Žlutý koutek Petromily – Březen Helen Miltonová: Oddělala jsem dvě šéfredaktorky! Vyhlášení soutěže ke Dni Mazlíčků Závěrečný kolejní večírek Žluté duše ve fialovém hábitu – Marylin Cuthbert Žlutý koutek Petromily – únor Zimní nováčkovská záchranná mise SELINA GARCIA: Budu tu strašit tak dlouho, dokud nezískáme Famfrpálový pohár!  Soutěž ke Dni mazlíčků! Vzpomínáme na Letňáček…. Tři soudky radí 9 THEODOR MUDD – Co dává v noci pod postel svým svěřencům? Nováčkovská tipovačka aneb co si představuji pod…. TST – 8. úkol Halloweenský večírek TST – 7. úkol TST – 6. úkol Halloweenská výprava za bezhlavým jezdcem TST – 5. úkol TST – 4. úkol TST – 3. úkol TST – 2.úkol TST – 1. úkol Netradiční rozhovor s profesory TNT je zpět a přináší sebou Bratříčka Není jezevec jako jezevec Korunami stromů a ještě dál aneb nováčkovská výprava do lesa je za námi Chvilka s jezevčími nováčky Cesta žlutých jednorožců Stezka prdících obrů Letní seminář počtvrté: Písmena, číslice, čáry a máry Letní seminář potřetí: Kouknu a vidím Letní seminář podruhé: Obětujte mi kus… Letní seminář poprvé: Hopity hop Jak jsem poprvé zakotvila na ošetřovně Večírek na závěr roku S kapesníčkem v ruce aneb budete nám chybět… Má první kolejní výprava aneb jak se pojídají škrny

Co se kde šustne, Nováčci

Nováčci v temném lese – 2. (závěrečná) část

Hovoří k vám Samslav Kulík / Tak, milé děti. Minule jsme skončili tím, že jsme pochopili, že je lepší obětovat paní učitelku, než běhat lesem o život. Je třeba si ovšem říci, že ani v případě neúspěchu není třeba se poddávat zoufalství. Chucka Norrise přece taky jednou kousla kobra. Ovšem po osmi hodinách krutých bolestí chcípla. Takže dnes si povíme, jak naše ne zcela dokonalé rozhodnutí dopadlo.

V dáli jsme spatřili světýlko. Doléhal k nám podivný skřek, jen velmi vzdáleně připomínající zpěv. “Tam je naše záchrana!” vydechla Miss Elý a já si pomyslel, kdy si naposled prováděla revizi sluchu, protože můj třmínek se právě pokoušel vyrvat kovadlinku a propíchnout s ní bubínek. Nicméně všechno lepší, než se stát večeří nějaký obludy, takže jsem nahlas neodporoval. Během chvilinky jsme vyběhli na paseku. Zatímco já se zhroutil do trávy a mlčky prováděl přesný přepočet orgánů, Miss Elý se zoufale snažila vydávat své zběsilé funění za decentní nádech-výdech a mistr Matt zkušeně obhlížel situaci. “Perníková chaloupka!” řekl takovým tím tónem jsem-borec-hned-jsem-to-poznal a Miss Elý na něj vrhla pohled plný obdivu, neboť před námi stál barák jak kráva, a tudíž by ho leckdo mohl snadno přehlédnout. Povšimněte si, milé děti, jak trpí dospělý, když si zapomene brýle. Ne, Ash, nebudeme jim je ničit. My si je schováme a později zpeněžíme. “A jsme u cíle”, dodal jsem spokojeně. Na střeše chaloupky totiž seděl Pýt, cpal se perníkem a hlasitě přitom vyzpěvoval:

“Said said
Said I remember when we used to sit
In the government yard in Trenchtown…”

“Bob Marley!” vykřikla nadšeně Miss Elý. “Bob Marley,” pokývl souhlasně hlavou mistr Matt. “Bob Marley?” ujišťovala se čerstvě nalezená slečna průvodkyně, podupávajíc nožkou do pochybného rytmu a snažíc se stáhnout Pýta ze střechy. “Bob Marley!!!”, hulákal jsem já, když jsem se drápal k Pýtovi, abych mu pomohl s destrukcí chaloupky a urval si taky kousek perníku.  Tady si povšimněte, jak klesá inteligence jednotlivců, pokud vytvoří smečku. Byl to samozřejmě Bobby McFerrin! ;D Nevím proč, ale náhle se mi chtělo zpívat, byl jsem plný endorfinků, plný dojmů a měl jsem prázdný žaludek, který jsem hned zodpovědně plnil. Přidal jsem se k Pýtovi a předváděli jsme dokonalý duet. Bohužel se nám hlas ještě neustálil na předpokládaných barytonech, kolísali jsme mezi soprány, alty a Pýt občas předvedl i dunivý bas.

“Oba, ob-serving the hypocrites
As they would mingle with the good people we meet
Good friends we have had, oh good friends we’ve lost along the way…”

Z chaloupky vylezla neudržovaná lejdy v hodně podůchodovém věku (ta musela pamatovat Mrtvý moře, když bylo ještě marod) a mě mimoděk napadl kousek eposu od strýčka Erbena, kde popisoval svou nastávající: “Malá, hnědá, tváře divé pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas — vichřice podoba! “ Domnívám se, že se nejednalo o sňatek z lásky. Uvědomte si, milé děti, že láska je v podstatě jen vítězství představivosti nad inteligencí. Peníze vám ji prý nekoupí, ale značně mohou vylepšit vaši vyjednávací pozici. Takže co, milé děti? Nikdy nechceme být socky. “Kdo mi to tu loupe perníček? Vari, vari od mojí cha… Jé, ahoj Monny!” pronesla ta ježibaba a lísala se ke slečně průvodkyni. “Ahoj, Martičko,” odvětila průvodkyně slušně na pozdrav. “Vidíš ty dva uličníky?” Martička na nás pozorně položila divoké oko. “Vidím,” pravila a po chvilce, když dostatečně zanalyzovala celou situaci, ještě tragickým tónem dodala: “Žerou mi barák.” A tady! Tady musím vypíchnout správný přístup! Žádná láska není tak dokonalá jako láska k jídlu! Slečna průvodkyně temně zavrčela, což je patrně důsledek častých výprav do lesa a mírového soužití s tamo žijící havětí. “Dolů, uličníci,” povykovala na zemi, ale nám to v té chvíli přišlo jen legrační. S o to větší vervou jsme se pokoušeli předvést procítěný refrén:

“No woman, no cry
No woman, no cry
Oh my Little sister, don’t she’d no tears
No woman, no cry…”
Mistr Matt se zatím snažil nenápadně olizovat perníkový okap a podupával do rytmu. Pak se zarazil, pečlivě se rozhlédl kolem, a když zjistil, že pozornost všech je upřena výhradně na Pýta a na mě, zručně vysadil okenici a jal se ohlodávat pant.

Když už madam Moný vypadala, že skončí v slzách – těžko říct, zda z našeho vytuněného výkonu, či ze svého pedagogického neúspěchu – vložila se do věci sama naše patronka, Miss Elý. “Neslyšeli ste? Dolu, spratkovia! Počkajte tých výchovných!” To ovšem vyvolalo jen další lavinu smíchu a náruživého zpěvu. “Nám-se-tu-lí-bí-my-ni-kam-ne-pu-dem!” To madam průvodkyni vytočilo do finálního levelu. Vytáhla hůlku, namířila na nás a pronesla jakési zaklínadlo. To jsem bohužel nepochytil, protože vzápětí jsem byl i s Pýtem vynesen do vzduchu a vržen do kopřiv. Do celého pole kopřiv. Do pole těch nejpálivějších kopřiv na světě. Tady se dobré si uvědomit, mile děti, že dokud se nenaučíte lítat, musíte v tom umět chodit. Nebo se nesnažit zbaštit cizí barák.
Zatímco babka suše sdělila, že nám jde hned uvařit lektvar, madam Moný opět temně zavrčela: “Hmpf! Do chaloupky! Oba!” pohlédla i na zbytek týmu. Mistr Matt se pokoušel schovat za sebe utrženou okenici a zaujatým pohledem zkoumal střídavě hranici lesa a poničené nehty, při čemž se usilovně snažil udržet pusu zavřenou. “Všichni! Hned!” Domnívám se, že slečna průvodkyně z rozrušení zapomněla tvořit celé věty – nejen souvětí, ale i věty jednoduché, jako například: “Nebolí vás něco, miláčkové? Tady máte další perníček. Chtěla jsem do kopřiv hodit Matta. Chtěla jsem do kopřiv hodit Elý. Chtěla jsem do kopřiv skočit sama.” Nic z toho. Jen suchý příkaz. Milé děti, můžeme vůbec očekávat soucitné jednání od člověka? Ne nadarmo se říká: “Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.” Takže si radši pořiďte nějaké zviřátko, třeba z jiné koleje ;)

Vstali jsme z kopřiv a drbali si ruce. Oba jsme utrpěli pálivou vyrážku, ale i ta nám připadala v tu chvíli srandovní a nadechovali jsme se k dalšímu kolu. Miss Elý nás však důrazně klepla hůlkou po lebi, čímž zcela ukončila naše tužby po tvořivém vyjádření bujného veselí. Mistr Matt odložil okenici a vecpal nás do chaloupky, ač sám vypadal, že by si dal radši nějakou hutnou árii. “Žádné uznání pro nadějné mladé umělce,” pomyslel jsem si. A Pýt zřejmě také, protože po všech vrhal vražedné pohledy, určené původně jen pro ty nejdrtivější kritiky.

V chaloupce už ježibaba kmitala kolem plotny a připravovala nějaký jedy. “Dobrý večer,” pozdravili jsme všichni. “Babičko, proč máte tak veliké oči?” zeptal jsem se zvídavě, ale důrazný šťuchanec pod žebra od Miss Elý ukončil jakékoli další dotazy. Chtělo se mi zpívat, chtělo se mi vznášet, chtělo se mi trsat. Připadalo mi nespravedlivé, že si tu každý může dělat, co se mu zachce, a nám je bráněno i v mluvení! Když už jsem se chtěl opět pustit do veřejné produkce, ležely na stole tři nevábně vonící, kouřící hrnky. “Vypít! Na ex!” houkla na nás slečna průvodkyně a z toho jsem při své vrozené bystrosti usoudil, že se ještě zcela nevzpamatovala.

Mistr Matt i Pýt to do sebe okamžitě kopli, ale já jsem nedokázal přemoci určité pochyby a se zájmem jsem sledoval, kdy se jednotlivě či skupinově zhroutí ve smrtelných křečích. “Je to dobrý, Same, jen to vypij,” řekl mi Pýt a já mu na to ve své důvěřivosti samozřejmě skočil. Vypil jsem to. Okamžitě jsem cítil, jak mi ten hnus vyvolává třas slinivky, pnutí žlučníku, vibrace sleziny a tik v oku. Nic hnusnějšího jsem dosud nepil. “Zrádce!” syknul jsem k Pýtovi.
Děti, snažíme se držet krok s dobou, proto nepoužíváme prehistorické nadávky. Hovoříme moderně. Správná dnešní nadávka zní: “Tě nakopnu, že tě ani Google nenajde.” A k svému překvapení jsem zjistil, že už nemám chuť ani ty nadávky zhudebnit. Hlava mistra Matta mi nepřipadala legrační, s Miss Elý jsem nechtěl tančit a divokého pohledu madam Moný jsem se vyloženě zděsil. “V pořádku, vracíme se na hrad,” pronesla pak úsečně slečna průvodkyně, a zatímco nás mistr Matt vytlačoval z chaloupky, my ještě volali na ježibabu naše díky.

Sotva jsme vylezli zpátky na paseku, jen jsme se s Pýtem na sebe podívali a už jsme se drápali na střechu chaloupky. “To bych nedělala,” ozvala se madam Mony za souhlasného zavrčení přítomné zdravotnice, mistra Matta. Ale ten hnusný lektvar patrně narušil náš sluch, neboť jsme se i přesto začali cpát perníkem. Zase. A zase to nedopadlo dobře. Během chvilinky nám naskákaly po celém těle bolestivé odřeniny. Na následující pokyn, “Ihned odhoďte perník!” jsme tedy již zareagovali poněkud vstřícněji, zejména proto, že mistr Matt začal nahlas přemýšlet, zda-li dnes ještě bude otevřena ošetřovna.  Milé děti, kdo si hraje s ohněm, ten se spálí. To už víme, že? Kdo si hraje s panem Mattem … lituje, že si nehrál s ohněm. Takže co? Takže budeme víceméně milé, dokud si nezajistíme klíč od apatyky.

Miss Elý se zatím pokoušela nacpat do kapsy urvanou okenici i s částečně ohlodaným pantem (a my víme, kdo byl ten labužník, že?), což doprovázela spikleneckým pomrkáváním a slovy: “Na neskôr, však?” Pak se náhle udeřila rukou do lebi, jakože právě procitla, vytáhla hůlku a okenici zmenšila na pohodlnou transportní velikost. Když se spokojeně poplácala po kapse, stáli jsme již seřazeni na kraji mýtiny a vydali se na cestu k hradu. Snad díky přítomnosti lesní žínky… slečny průvodkyně … se vše dařilo už bez problémů, ačkoli nešlo přeslechnout nespokojené brblání mistra Matta, že by se raději procházel po sex shopu, než nějakým lese. Jak se jmenuje člověk, který utrhává okenice? Správně, bílá krá- cože? Kdo to řekl? Vandal, správně, Theinko. Bohužel – pokud nás dotyčný pouze upozorní, že se píše Van Dal, nikoli Van Damme, výchovný efekt jakéhokoli zákroku se ztrácí již předem.

S Pýtem jsme hnali rovnou na ošetřovnu, kde odborná zdravotnice, pan Matt, zrovna dumal, jestli nám dá vypít žlutý nebo fialový hnus. Bezděky jsem si vzpomněl, jak léčil svědivou vyrážku Angie tím, že ji nakazil mravenčím morem. To, přiznám se, poněkud otřáslo mou vírou v hogwartské zdravotnictví. Miss Elý vypadala, že cestou uzobávala perníček, protože se ihned pustila do vkusnější výzdoby ošetřovny a všude malovala žlutá sluníčka. Pýt se jen poškleboval, že teď je řada na mně, proto jsem vnikl do apatyky a za pořvávání … tedy přijímání citlivých pokynů … mistra Matta: “Ten tmavě žlutej na třetí polici vlevo!” jsem se marně pokoušel určit, kde je ksakru vlevo! Po delším bádání jsem prostě něco žlutýho vypil – přistihl jsem se, že blekotám: “Blm, blm, to byl ale dobrej lektvar!” na základě čehož jsem usoudil, že to nebyla dobrá volba, to žlutý muselo být na snižování IQ. Pýt se teda do apatyky zrovna nehrnul, pečlivě zkoumal, jestli mi odřeniny mizí nebo se už projevují příznaky jiných nakažlivých chorob. Správce apatyky mi po chvíli apaticky sdělil, že “Žlutej to nebyl! Za chvíli zkusíme fialovej!” Jaké z toho plyne poučení? Pokud dělají profesoři pokusy na studentech, je jistě ospravedlnitelné dělat pokusy na profesorech. Ne, In, kdo se směje naposled, ten se nesměje nejlíp. Ten má obvykle jen dlouhé vedení.

Všichni jsme se zájmem sledovali Miss Elý, která se zrovna s vyplazeným jazykem snažila umělecky ztvárnit naše slunce na čele spícího pacienta. Chopili jsme se s Pýtem hůlek a malovali sluníčka po postelích za souhlasného vrnění naší patronky. “Jedeš, uličníku!” Ozvalo se náhle a já poprvé v životě spatřil Mluvící postel. Čelist mi poklesla úžasem, vyrušil mě však mistr Matt: “Pane Samslave, už je čas!” a nalil mi do krku pro změnu fialový hnus. Odřeniny začaly mizet. Ze samé radosti jsem namaloval Mluvící posteli přes levé nebo možná pravé oko nádherné zlaté slunce! “Cvak!” ozvalo se. Otočil jsem se tázavě na mistra Matta. “Co to bylo?” Ten však ani nehnul brvou. “Zamkla se apatyka. Urazili jste Mluvící postel,” a lakonicky pokrčil rameny. Pýt si znechuceně drbal odřeniny. Bez jakéhokoli nadšení jsme tedy uvedli ošetřovnu do původního, naprosto nevkusného, stavu. Mluvící posteli jsem ještě přeleštil pelest, když se konečně apatyka otevřela a i Pýt znovu nabyl řepoidního zdraví.

Zdá se snad, že by tímto celý příběh skončil, ale my jsme naštěstí měli naši úžasnou Miss Elý s její naditou kapsičkou. Co všechno má Elý v kapsičce, nepovím, ale ještě jsme se dosyta nabaštili, vyzpívali i vytrsali. A tím končí i horror o ztraceném Pýtovi.
Samslav Kulík

 

2 komentáře

  1. Ellka 23. 9. 2011 12:05

    o-pa-kovať! =D

  2. Anonymous 23. 9. 2011 14:51

    I přes drobné „maličkosti“ které si pamatuji jinak, jste svou verzi příběhu vyjevil v úžasném světle :D

    Monny

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*