Půlnoční… aneb co někoho napadne těsně před půlnocí, když unaveně sleduje své spolužáky ve Velké síni. Ano, někdy je to na zabití, ale co… kouzelníci přece musí být blázniví, ne? :)

Nevím co, tak se jen tak loudám po hradě. Projdu Prasinky, zkusím se zabít na Letové ploše a koukám na trolly, zda je zase nenapadlo unést nám Fleutýnku, i když je na to popravdě ještě brzo. Když se vrátím i z liduprázdné Příčné ulice, zamířím do Velké síně. Usadím se na své místečko pod stůl a poslouchám. Dobře, jsem unavená, a tak se mi do mysli vnořují pouze útržky jednotlivých hovorů. Přemýšlím, proč ještě nejsem v posteli… jo, už vím, je to moc daleko… a za tuhle myšlenku by mě někdo z jiné koleje určitě roztrhl vejpůl, já vím.

Na chvíli usnu, když mě probudí několik slov… kýbl kávy… počkat… já kávu nepiju. Sakra, vždyť je to ta soutěž! Z hrůzou si uvědomuji, že i přesto, že končí už dvacátého pátého, já do ní nemám ani řádku. V mžiku jsem zase vzhůru. Tedy částečně, protože můj mozek přestává souvisle přemýšlet a na citát kouká jak zjara. Což v jeho případě znamená míchání všeho dohromady… od nacistů v dějepisu u mudlů přes šílené cvaly na oblíbené klisně až po takové ty výbuchy šílenství alá Sedmiboj… ne, tohle fakt nedám…

K mému zděšení můj mozek otevírá vrátka s nápisem: „Až budu chtít vyhubit lidstvo“ a pouští se do básnění.

 Možná má i ta moje hlava pravdu a bude lepší jít spát… tak dobrou. ;)