Ciaran Naoghas /
Další den přišli znovu, a přivedli si s sebou posilu – zřejmě jsem pro běžného policistu byl příliš velkým soustem, a proto na mne poslali psychologa. Tentokrát přišli hned brzy ráno – v noci jsem sice nespal, ale nebylo těžké to odhadnout podle rostoucí sluneční záře za okny. Nová tvář přinesla tác, na kterém bylo vyskládané jídlo, i když to jsem tehdy ještě netušil. Neznámé věci byly snad všude kolem mne a nyní představovala svou silou trojice větší nebezpečí, než má zvědavost.
„Dobré ráno, chlapče.“ Začal přívětivě postarší muž se zlatými vlasy prokvetlými stříbrem. „Spal jsi dobře?“ Nechal mi velký prostor pro reakci, ale já stejně neodpověděl. „Určitě moc ne, podle těch kruhů pod očima, že?“ Stále se nedočkal žádné odpovědi. „No, nevadí – přinesli jsme ti snídani. Podle doktorů už bys mohl začít jíst normální jídlo.“ Usmál se na mne povzbudivě a položil mi tác opatrně do klína.
Prohlédl jsem si krátce onen podivný dárek, když jsem si všiml, že si agresivnější policista sedá. Probodl jsem ho pohledem a zachraptěl: „Já vám nedovolil se posadit.“ Zarazil se a zlostně odsekl: „Já se tě sakra na nic ptát nemusím, spratku!“ „Jste v mém pokoji…“ Prohodil jsem, jako by to byla odpověď na všechny otázky vesmíru, a věnoval jeden tázavý pohled psychologovi. Ten pochopil a policistovi rychlým ukázáním na dveře vysvětlil, že má raději odejít. Kdybych někdy měl vytesat sochu čiré nenávisti, zpodobnil bych onoho odcházejícího muže, protože jsou věci, které by měly zůstat zachovány jako odstrašující příklad lidem, ať už těm dnešním, či jejich potomstvu. Odešel, ač temný pohled, kdyby mohl, vypaloval by do mého těla bez slitování bolestivě žhnoucí otvory.
„Tedy, dobrou chuť,“ usmál se nejstarší z mužů vřele, jako by se snad ani nic nestalo. Nehodlal jsem ovšem prozkoumávat jinotaje jejich daru, seděl jsem dál a díval se na ně, z čehož oba začínali být nervózní. „…Kvůli něčemu jste přišli…“ Napověděl jsem jim klidně, když se sami neměli k pokládání otázek. „…Ale nejprve se budu ptát já – jak se jmenujete?“ Představili se mi a dodali i jméno svého kolegy, přičemž si roztomile ke jménům přidávali nejrůznější tituly, jako doktor nebo komisař, ale nesmál jsem se jim – zřejmě žili ve světě, kde si takové hlouposti každý žádal, jinak by mi je tak automaticky nevyklopili.
„A jak se jmenuješ ty?“ optal se rychle psycholog, představující se jako doktor Mauricius Morrighan.
„…Nevím…“ přiznal jsem popravdě a čekal další zábavné dotazy.
„Dobře… Máš ještě nějaké otázky, nebo se můžu začít ptát já?“
„Ptejte se…“ odvětil jsem blahosklonně a on chvíli přemýšlel.
„Víš, kolik je ti let?“ „Ne.“ „To nevadí – ptal jsem se a doktoři tě odhadují na pět let, přestože mně se zdáš rozhodně starší. Tady mí přátelé se pokusí vyhledat tě v databázi pohřešovaných dětí…“ Zarazil jsem ho zvednutím dlaně. „Co je to databáze pohřešovaných?“ „Je to seznam ztracených lidí, které někdo hledá.“
„Proč by mne někdo hledal?“ Nechápal jsem.
„Jistě máš nějaké rodiče, kterým moc scházíš…“ Ať říkal, co chtěl, já měl silný pocit, že mou maličkost nikdo nepostrádá – nechal jsem ho ale pokračovat. „A třeba o tobě zjistíme něco více. Chtěl jsem se ještě zeptat, protože kolegové říkali, že si toho moc nepamatuješ – co je poslední věc, na kterou si jsi schopný vzpomenout?“
„Světlo. Pronikavé bílé světlo…“ odvětil jsem zastřeně, v marném pokusu se rozpomenout na něco předtím a vypomoci nějak tomu milému muži, ale nemohl jsem zabránit zhnusenému oklepání, neboť mne hrůza ledovými drápy poškrábala na zádech.
Sedě na posteli, zrovna hrál jsem sám se sebou šach a obratně dával jsem mat černým koněm, jemuž chyběly obě uši, které užužlalo zřejmě jakési děcko, když ozvalo se známé tiché zaklepání na dveře. „Jen dále, Deane – kupředu krok odvážných učiň, ten, co vede do hlubin nejtemnějšího zatracení…“ „Také příjemné ráno přeji,“ konstatovala ode dveří usměvavá tvář přítelova, když přihlížel, jak elegantně shodil jsem krále s kamennou tváří a lhostejně prohozeným: „Šach mat…“ „Vedu ti návštěvu. Chceš se s ní setkat?“ „Není-li to někdo od policie, pak nechť vejde.“ Pokývl jsem hlavou a on dveře doširoka otevřel, čímž odhalil korpulentnější ženskou postavu. „Pěkný den přeji…“ usmála se vlídně dáma s hnědými vlasy jemně prokvetlými stříbrem staženými do drdolu, dolíčky v buclatých tvářích a láskyplnýma hnědýma očima. „…Mé jméno je Minnie…“
—
Usedli jsme ve třech v rámci možností tak, abychom na sebe všichni dobře viděli, ale především, abych já viděl na ně na oba a oni byli ode mne v dostatečně bezpečné vzdálenosti, aniž bych se cítil ohrožen – oni dva na židle u stolku a já se na posteli posadil, svěsiv nohy volně k zemi. Žena byla zřejmě s mou zásadovostí obeznámena, neboť neprojevila sebemenšího pozastavení, či jen údivu, ba dokonce přinesla čaj! Opravdový čaj, ne tu odporně hnusnou břečku, již mne do té doby nutili pod tlakem pít, nýbrž horkou vodu v termosce, konvičku s trojicí šálků a pravý sypaný černý čaj, spolu s množstvím drobných ručně pečených sušenek, jak už dnes vím. Ta dáma si tehdy získala mé srdce už jen tím, s jakou pečlivostí bezelstně připravovala ten nápoj a já i Dean jsme mlčky vyčkávali, i když ze svého pohledu se domnívám, že doktor především kvůli mé očividné fascinaci tím drobným obřadem. „Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale já říkávám, že bez dobrého čaje se neobejde žádné sezení…“ Usmála se, když mi podávala šálek vonící dálkami a já jen ohromen přijal drobný porcelán a sledoval kouřící tekutinu se zvědavostí neznalého dítěte. „Nuže tedy – dobré chuti…“ Pozvedl jsem šálek na zdraví a pak jej opatrně přiložil ke rtům, abych si slastně přivoněl a usrkl té sladce nahořklé chuti louhovaných listů.
„Přišla jsem, protože doktoři se domnívají, že bys již mohl v brzké době opustit nemocnici a vrátit se domů…“ začala opatrně, když jsem ji vyzval, aby mne seznámila s důvodem své návštěvy. „Jenže ty si na svou rodinu nevzpomínáš a policie nenašla žádné dítě, které by kdokoliv postrádal, a odpovídalo alespoň přibližně tvému popisu.“ Pokývl jsem souhlasně hlavou, aby pokračovala, jelikož jsem ani v nejmenším nechápal, kam tím míří. „Já a tady Dean jsme spolu chodili do školy a…“ „Co je škola?“ Zeptal jsem se a pro úsměv na její tváři byl jsem již tehdy ochoten udělat první poslední. “Škola, to je místo, kam děti chodí, aby se dozvěděly odpovědi na všechny zvídavé otázky, které by se jim mohly vylíhnout v hlavičkách…“ Pokývl jsem hlavou na srozuměnou, aby pokračovala v přerušeném vyprávění. „…A on se domnívá, že bys mohl bydlet v mém domě, kdybys chtěl – já totiž vedu sirotčinec…“ Už jsem se nadechoval, abych se zeptal, co že to ten sirotčinec je, ale ona mne předběhla. „…Což je takový velký dům, kde vyrůstají děti bez rodičů. Jejich rodina je třebas nechtěla, nebo zemřela při nějaké nehodě, či se ztratili a nikdo neví, kde se tady vzaly – ani ony samy…“ Usmála se láskyplně, ale já si nebyl úplně jistý, jestli mezi ztracené a nechtěné děti chci. „…Nemusíš se rozhodnout hned, ale přemýšlej o tom – kdykoliv můžeš poprosit Deana a můžete přijet, však ony vás děti tuze rády uvidí…“ Ještě dlouho jsme si povídali, o mnoha přízemních věcech převážně na filosofické úrovni, ale pak oba dva museli jít – Dean zase zpět do práce a Minnie musela odjet za dětmi na nějaký ostrov. „Ach, abych nezapomněla…“ Otočila se ještě ve dveřích. „…Tohle jsem ti přinesla, aby ses tu necítil tak sám…“ Vložila mi do rukou úhledný balíček. „Rád jsem Vás poznal, Minnie…“ „I já tebe, Ciarane…“
Pokračování za týden