Po štyroch výhrach nováčikovských drabble sa k súťaženiu odhodlali aj starší študenti Mrzimoru a to skutočne úspešne. Pracovitosť, bystrosť, talent – tak znie len zopár obdivuhodných vlastností, o ktorých sa dočítate v dielach víťazov minulého mesiaca.

Moja obľúbená aktivita od Winterlynn Critchflow:

Patnáct písmen, dvě slova. Co to asi bude? Hmm… Zkusím nejdřív samohlásky. První slovo mám raz dva, ale to druhé mi nic neříká. Zkouším frekventované hlásky, ale marně. Padám do jámy. Auuu! Kontroluji kosti, zvedám se a odhodlaně šplhám vzhůru. Tentokrát bez problému procházím. Rozhlížím se, ale nikde nic. S povzdechem se vracím a zkouším štěstí znovu a znovu. Většinou to dávám, někdy s odřenýma ušima a sem tam opět padám k ostatním. Vždy se ale zvedám a pokračuji. Při dalším průchodu spatřím něco na zemi. Honem tam běžím a vzápětí zklamaně povzdechnu. Fazolky. Nevzdávám se! Trpělivost přeci přináší šťávu!

Moja obľúbená muklovská aktivita od Magrápy Česnekovej:

To napětí a podivné mravenčení, neklid. Vím, co to znamená. Je tady zase. Moje múza. Je ladná, něžná, křehká a tiše šeptá krásná slova. Prázdné plátno, štětce, barvy a já. Co jen namaluji? Váhám se štětcem nad plátnem. Jen okamžik. Linka, stín, kapka. Vodou v kelímku se ke dnu snáší černý obláček barvy. Jde to samo, moje múza mi hledí přes rameno a usmívá se „Ještě tady ti chybí čárka, vždyť nemá nos!“. Jeden tah ke druhému, už ani nevím kolik je hodin, jsem v jiném světě. Ve světě, kde stačí hra stínů k tomu, abych měla svého vysněného chlapa!

Na brigáde v Žltej tlape od Vendesousy Asio Otusovej:

Občas se mi to nějakým nedopatřením stane, většinou když se moc nesoustředím. Najednou koukám, že stojím před Žlutou tlapou. Někdy se dokonce proberu, až když už jsem vevnitř. Pak už není cesty zpět, protože personál na mě nesmlouvavě kouká, jakože si mám vybrat, jak chci brigádničit. Potíž je, že já většinou vůbec, ale vůbec brigádničit nechci. Bloumám nad nabídkou prací tak dlouho, dokud si paní nezačne ťukat na hodinky. Vyberu si nakonec to, co mi připadá nejméně životu nebezpečné. A víte, jak to většinou dopadne… asi tak, že se mi podaří vydělat mínus deset svrčků. Vím, proč sem cíleně nechodím.

Hudba pre moju dušu od Andrewa Urobora:

Slyším klavír kdesi v dálce.
A k němu viola zpívá sladce.
Tak zapíšu si do diáře:
Jakoby vánek mi laskal tváře,
když tóny tečou po vlnách Dunaje.
Hudba se prý dýchá a nehraje.
Tak prožívám tu krásu zas a znova,
vždyť i beze slov ke mně proudí slova.
Dýchám smyčce rozechvěle
a klarinet mi teče v těle.
Trubka je ozvěnou mé duši,
když něžně zpívá a nerve uši.
Tak nastavuji tváře téhle lásce
a navždy budu se k ní vracet.
Vždyť jen ona když skončí,
a steče mi slza z očí,
dál ve mně zní.
Tak prosím Regresa a Mi

Snáď vám drabble vyčarili úsmev na tvári i pohladili dušu aspoň tak ako nám v mrzimorskej koľajnej miestnosti. Každopádne sa určite o mesiac vráťte pre ďalšiu dávku žltého nadania.

Patricia Baloure