Dlouho jsem přemýšlel, že bych napsal nějaký článek, ale pravdou je, že nejsem na to nejlepší člověk.

S gramatikou na tom nejsem nejlépe a občas, když si po sobě něco čtu, tak se nestačím divit, jaké hrozné hrubky dokážu udělat. Myšlenky se mi často zašmodrchají a vytáhnout z nich souvislou větu je opravdu těžké, ale tak či tak jsem vzal všechen svůj um aodvahu, abych sepsal tento článek.

V pátek se konal první mrzimorský famfrpálový trénink této sezóny. Věřím, že mnoho prváčků už se nemohlo dočkat, až si poprvé zkusí famfrpál a já byl jeden z nich. Představoval jsem si, že budu lítat po hřišti a všichni na mě budou koukat, jak jsem skvělý letec, a budou říkat si, že ten to jistě dotáhne na profesionála.

V první řadě jsem si musel vybrat post, na který budu trénovat, což bylo opravdu těžké rozhodnutí a pravdou je, že když jsem přišel na hřiště, tak jsem stále nevěděl, jaký post si vybrat a tak jsem se namátkou rozhodl pro brankáře. Půjčil jsem si školní vybavení, nasedl na koště a letěl k obručím svého týmu. Nadšeně jsem čekal, až se někdo ke mně přiblíží a já budu moct ukázat svůj um. Sledoval jsem, jak protější brankář má plné ruce práce, zatímco se moje odvaha a nadšení zmenšovalo.

Nic, stále nic. Bylo to někdy v půlce tréninku, kdy jsem si začal dělat starosti, že se camrálu ani nedotknu, že jsem tam vlastně zbytečně. Bylo to chvíli potom, co už jsem na koštěti pomalu usínal, když se Mischel zmocnila camrálu a letěla s ním přímo proti mně a najednou tu byla moje chvíle. Chvíle kdy ten červený míč letěl proti obročím, které jsem měl hlídat. Chvíle kdy jsem se marně snažil nastartovat svou unavenou a znuděnou mysl a rozletět se k jedné z obručí, abych ji chránil, ale dřív než jsem cokoli udělal, než jsem se stačil rozmyslet, co udělám, tak camrál proletěl obručí a protější tým měl své první body a já nezazářil. Vlastně jsem neudělal vůbec nic. Podobná chvíle už nenastala, tak jsem se tam jen tak visel ve vzduchu a sledoval ostatní, jak se baví.

Vrátil jsem věci, které mi byly půjčeny, a běžel do svého pokoje. Byl jsem hrozně smutný, že jsem si to ani pořádně nezkusil. Připadal jsem si hrozně zbytečně. Vzpomněl jsem si na všechno, co jsem o famfrpálu věděl a jak jsem se nemohl dočkat toho, až si ho poprvé vyzkouším a teď tohle? Nevěděl jsem, co si mám myslet. Mám se na famfrpál vykašlat? Mám to zkusit znovu a na jiném postu? Byl jsem tam opravdu zbytečně? Hlavou se mi hnalo milion otázek. Nakonec jsem přece jen usnul a přišlo ráno, kdy jsem se rozhodl, že napíšu tento článek, protože život je plný nezdarů a ne vždy se na první pokus stane to, co jste si přáli nebo jste si představovali a také ne vždy na první pokus víte, co dělat. Můj první famfrpálový trénink byl hrozný, ale nehodlám famfrpál jen tak vzdát. Však o tom to všechno je. Vytrvat a nevzdat se, ať už jde o famfrpál nebo jiné ba i mnohem důležitější věci.

Nebyl jsem jediný, kdo zjistil, že famfrpál není zrovna nejlehčí. Stejně jako já to zjistil i Mark, který se snažil ve vzduchu hledat zlatou skvrnku nebo cokoli, co by mu připomínalo zlatonku. A stejně jako mě ani jemu to nešlo zrovna nejlépe. K zlatonce se nedostal vůbec, i když ji párkrát zahlédl, ale jak sám řekl: „Je to hodně těžké, ale na druhou stranu mám moc rád výzvy. Doufám, že se co nejdříve někam posunu.“

Pro všechny z nás jsou začátky těžké, ale nesmíme ztrácet naději a vytrvat, jak sama řekla jednou naše kapitánka: „Časem to půjde lépe.“

Ještě na závěr, bych chtěl říct nebo spíše odcitovat Marka, protože s ním souhlasím a mám to stejně: „Už se moc těším, na další tréninky, naše kapitánka je úžasná a zbytek týmu také. Moc se mi také líbilo, že nás přišla podpořit slečna kolejní.“

Pre Žltý Trimeles

Ludovic Astier