Vánoce jsou předvším svátky klidu, rodinné pohody a odpočinku. Každý si představujeme ty krásné dny zhruba stejně – vánoční stromek svítí, rodina sedí pohromadě a povídá si, na stole je cukroví, v krbu plápolá ohýnek, který zahřeje celou místnost, na stole svíčky, venku sněží a všichni se máme prostě skvěle. Vše má jeden háček. Co když dojde dříví? To automaticky znamená, že nemáme čím udržet oheň v krbu při životě a to zase znamená, že v místnosti bude zzzzzzima a to znamená, že nikdo rozhodně v pohodě nebude. No.. a to se právě stalo nám v kolejní místnosti!

Je pátek před třetím adventem a já se probouzím ve své posteli v Bradavicích. Pomalu otvírám oči. Vidím takhle po ránu ještě trochu rozmazaně, tak si oči promnu a opatrně se posadím na postel. V rozespalosti však zjišťuji, že je něco špatně. Pomalu ze sebe hrnu svojí přikrývku a v tom vidím, že mi z postele začne padat sněhový poprašek. V první chvíli mě napadá, že si zas nějaký spolubydla udělal srandu sněžícím kouzlem a zasněžil nám celý pokoj, jenomže v tu ránu vytřešťuji oči. Kdyby zůstalo u sněhového poprašku, bylo by to ještě v pohodě, jenomže přímo nad hlavou mi visí zhruba dvacetipalcový rampouch! Proboha, ten kdyby mi spadl na hlavu, tak by mi ani madam Oresta nepomohla. Okamžitě vyskakuji z postele, ale záhy zjišťuji, jak blbý nápad to byl. Rampouch sice okamžitě padá do prázdné postele, jenomže podlaha je celá zledovatělá a já se po ní dobrý dva metry skouzávám a snažím balancovat. Bum! Napálil jsem to přímo do postele Marka Williama Callawaye a padám rovnou pod ní. Čekal bych, že tím Marka probudím, ale je nějak moc potichu. Asi má tvrdý spánek. Opatrně se zvedám s modřinama na hlavě a na zadku a koukám na Marka. Problém. V místnosti byla ohromná zima. Odhaduji tak -20 stupňů a vypadá to, že chudák Marek kompletně zmrznul. Celá jeho hlava byla kompletně bílá a oči měl otevřený. Nejspíš zmrznul dřív, než si stačil uvědomit co se děje. Ježiš to je nadělení. Až teprve teď se koukám po celé místnosti a zjišťuji co se doopravdy stalo. Všude po stropě a na postelích visí rampouchy různých velikostí, po celé podlaze je dobrá pětipalcová vrstva ledu a na ní sníh a na všech předmětech od pokrývek, oblečení až po skříně je jinovatka. K tomu mě začínají neuvěřitelně studit nohy, jelikož mám jenom ponožky. Ještěže jsem od rodičů minulý rok dostal na Vánoce samozahřívací pyžamo. To bude ten jediný důvod, proč ze mě není rampouch jako z ostatních. 

Vybíhám do společenské místnosti abych zjistil co se doopravdy děje, snad tam bude někdo, kdo by mi mohl pomoct! Opět chyba. Než stačím vylézt z pokoje, tak moje nohy letí nahoru a já pomalu ale jistě sjíždím po schodem dolů do kolejní místnosti. Bum, bác, bum, bum… takový držkenzí jsem ještě nezažil. Jelikož je opravdu velika zima, tak vlastně ani nic necítím. Alespoň nějakou výhodu to má. Opatrně se zvedám na nohy a rozhlížím se kolem sebe. Jestli v našem pokoji to bylo nadělení, tak co je teprv toto! Koukám na krb. Oheň je kompletně vyhaslý a vedle něj není ani kousek dřívka. Jasně, všechno mi to dochází. Zapomnělo se dojít pro dříví, tudíž se nemělo čím přitopit. Oheň vyhasnul a naše kolejka kompletně zmrzla. Pomalu si dávám jedna a jedna dohromady. Jenomže stále na tom něco nesedí. Vždyť kdyby vyhasnul oheň, tak pořád bychom tak rychle nezmrzli, ne? Jasně zima tu bude, ale ne dobrých -20 stupňů a rampouchy na stropě. A hele! Kdo sakra otevřel okna?! Všímám si, že všechny okna v naší kolejce jsou otevřená! Jakej pitomec…? Ahá! V rohu za stolkem s máslovým ležákem, tedy teď spíš s máslovou zmrzlinou, slyším tichý smích. “Hahahaha, to je bžunda, to je sranda! Všichni zmrzli a budou zmrzlíííí, chichichi”. “Bombarda!” zařvu a namířím hůlku na stolek. Ten se rozletí. “No jasně, kdo jinej by v tom mohl mít prsty”, říkám a namířím hůlku na Protivu! “Ty zmetku, máš z toho srandu jo? Tos nečekal, že všichni nezmrzli!” Protiva na mě vytřeštil oči! “J-j-já? T-t-o néé já!!!”. To určitě, zmetek jeden. Okamžitě jsem na něj použil zkameňující kouzlo. Zavírám všechny okna v kolejní místnosti a snažím se vzpomenou na nějaké zahřívací kouzlo.

Naštěstí se otevírají dveře od kolejní místnosti a přichází naše madam kolejní Oresta. “Jéé minánku, co se tu u merlinových vousů stalo?” povídá. Všecho se jí snažím vysvětlit. Jak jsem se ráno probudil, jak jsou všichni zmrzlí a pak jak jsem našel Protivu, který se všemu smál. “No teda, tak tohle si pořádně odskáče!” řekla a mávla hůlkou. Všechno hned roztálo. Pod vrstvou sněhu na křeslech a na podlaze, která záhy mizí, se objevují další studenti, kteří pomalu roztávají. Amanda Wright, která usnula na křesle akorát nevěřícně kouká a vůbec netuší co se děje. Do místnosti vběhnou rychle skřítci a nesou tácy s horkou čokoládou a čajem, protože všichni studenti se vrací k životu a potřebujou nějaký životabudič. Celá naše kolej ten den zůstala v kolejní místnosti, jelikož nás madam Oresta omluvila z výuky. Všichni totiž po rozmrznutí zůstali nastydlí, celý den kašlou, jsou zachumlaní do peřin, dek a všemožných pokrývek a srkají horké čaje a čokolády. Kdo se alespoň trochu zmůže, tak hraje řachavého Petra nebo šachy a všichni si v rámci našich sil povídáme. Vlastně to dopadlo docela dobře a dá se říci, že jsme společně zažili poklidný a přijemný den. No a co Protiva? Toho si prej vzal do merku náš ředitel osobně. Nikdo neví, co se s ním stalo, ale proslýchá se, že prej ho nechal venku v tý zimě vytuhnout v Zapovězeném lese a že si tam s ním kentauři užili spoustu zábavy. Dobře mu tak!!!

Pre Žltý Trimeles

Freddy Reddy