V minulém díle jsem vám slíbil odhalení a tentokrát svůj slib dodržím. To se stává, když Vám jde vyprávění a zapomenete se ve vzpomínkách. Kde jsem to jen skončil. Ach ano. Škola.

První dny jako lososa byly těžké. Poflakování se po hradě. Hledání všech možných zákoutí, zašíváren, tajných chodeb a ještě tajnějších místností. Poznávání svých možných spolužáků. Odhadování, ve které koleji skončím. Všechny ty myšlenky mi proudily v mysli.

Až přišel den rozřazovací slavnosti a většina těchto otázek byla zodpovězena nebo odsunuta do pozadí. Verdikt zněl Mrzimor. To, že Moudrý klobouk si ze mě utáhnul a chtěl mě poslat do Zmijozelu, mne udivilo. Ale vše dobře dopadlo. Dostal jsem se tak blízko kuchyně, že je někdy cítit, co bude k snídani.

Hned jsem si padl do noty se zbytkem koleje, až jsem byl zaskočen takovým vřelým přivítáním. Několik dnů nato se konal nováčkovský večírek, ve kterém jsem se dozvěděl svého patrona. Osobu která mě bude dále pomáhat. Vlastně se vším, co nebudu vědět. Pokud budu mít nějaký problém, dotaz nebo chuť si jen povídat, bude tu pro mě. A já skončím u naší madam kolejní! Netušil jsem, jak si to přebrat. To mám být takový oříšek, že mě přidělili někomu, tak vysoko postavenému a na hradě známou jako “ Ořiška„?

Ale víte co? Žádný očistec, zírání v kabinetu a tresty nebyly. Spíše naopak. Když bylo něco, co jsem nevěděl, pomohla mi. I když to trvalo a bylo proneseno jejím typickým způsobem. Jenže jsem si všiml i něčeho jiného. Její roztržitosti vždy, když jsem byl v okolí a doslechu. Připadalo mi to zvláštní. Taková seriózní profesorka a nechá se zvrtkat jedním žákem, kterého má na starost.

Jednou, kdy jsme spolu rozmlouvali ve společenské místnosti a rozebírali, jaké předměty bych si měl vybrat pro svůj první rok se řeč stočila i k mým zálibám, talentům. Však to určitě také znáte. Jsi atletický typ, proč nezkusíš famfrpál? Jde ti matematika? Zkus kouzelnické počty. Jazyky? Ohánění se hůlkou? Jiné talenty? Takto jsme postupovali a přitom tvořili mou budoucí studijní kariéru. Až přišlo na slovo, jak jsem na tom se psaním? Mojí odpověď jsem trochu nadhodnotil a řekl, že dobře. Z toho pokývání hlavy, které mělo zastínit jas v jejích očích, mně přeběhl mráz po zádech.
„Víš, proč bys tedy nezkusil psát pro kolejní časopis? Stejně budeš mít moc volného času. Alespoň by ses nenudil.“ Můj osud byl zpečetěn.

Přesto, po prvním článku mě to začalo překvapivě bavit. Takříkajíc vyprázdnit na pergamen hlavu. I tak jsem měl nějaký volný čas. Ten jsem zaplnil hledáním své matky. Převážně se skládalo hodinami strávenými v knihovně, nalézáním správných svazků, stopovacích a odhalovacích kouzel, rodokmenů a také otravováním kdejakého profesora, aby se se mnou podělil o část svých vědomostí. Většinou jsem skončil u pana Olivera McCollina. Nevím proč, ale rozhovory s ním, jak v hodinách, tak i mimo ně mě uklidňovaly a hnaly dále. Pravděpodobně od něj se o mém pátráni dozvěděla i madam Oresta. Přeci jen, manželé si říkají vše.

Takže jednoho večera přišla za mnou do kolejní místnosti. Sedla si naproti mě do ucháče a pozorovala mě, jak něco čmárám do pergamenu. Už si ani nevzpomínám, co to bylo. Možná nějaký úkol. V krbu příjemně praskalo dřevo a teplo se z něj linulo do okolí. Když odešel poslední spolužák na kutě a my dva jsme samotní zůstali v místnosti. Zeptala se na to, jak pokračuje mé pátrání. Cítil jsem, že nemá cenu nic zapírat. Vyložil jsem tedy všechny karty na stůl. O tom, jak se nemůžu dostat přes další překážku. O těch objevech, co jsem učinil. Znalostí, které bych neměl znát a naučil se. A také o své minulosti. Uběhly, snad hodiny. Když mi došel dech, zvedla se z ušáku, přišla ke mě dala mi ruku na rameno a řekla: „Už nemusíš hledat, chlapče.“, prohrábla mi vlasy a odešla.

Já stále seděl ve svém křesle jako opařený. A teď jak si to mám vyložit, madam? Oznámil jsem do plamenů. Pokrčil rameny a šel spát.