Velká síň se žlutě rozsvítila.

U vchodu postávala jezevčí skupinka v čele s madam Orestou – Andrew, Helen, Cassiopea, Patricia, Saurinne, Shaien a má maličkost. Vyzvedla si nás madam Monny a již vyrážíme k lesu… To jsme však ještě netušili, jak to vše dopadne a co neskutečného zažijeme!!!

Při čtení nedoporučuji jíst a pít.

Hned na začátku výpravy nám bylo jasné, že to nebude žádná legrace. Vítr, tma a počínající bouřka prozrazovaly nejednoduchou výpravu. Samozřejmě se přidaly ještě hromy a blesky. Madam Monny se hned u brány lesa rozlétly z rukou papíry s našimi jmény. V dobré víře nám nabídla vcelku nefunkční deštníky. Ty odlétly někam v dáli a výprava začala.
Všichni jsme se klouzali v bahně. Někdo se smál, někdo tančil mezi kapkami deště, jiný přitahoval kabát ke krku, další zase nespokojeně hudral. Opatrně, promoknutí až na kost, jsme kráčeli hlouběji do lesa. Jen já si stěžovala, proč nemůžeme šlapat po nadýchaném mechu a chytat berušky.
Náhle z lesa vyběhlo cosi šedého, opelichaného a mokrého. Mělo to obrovské uši i oči. Pěkně jsme se vylekali, ale po bližším ohledání nám došlo, že se nejedná o nikoho jiného, než o vlkodlaka Evžena. Chvěl se zimou, v očích únavu, chlupy slepené deštěm. Všichni, no tak dobře, ne všichni, mu hned nabízeli své oblečení, bundy a kabáty. Nakonec si Evženek vybral bundu madam Oresty a spokojeně se zachumlal. Začal nám vyprávět o svém trápení. Před norou mu ležel obr, Evžen nemohl domů, tak se potuloval v lese a hledal pomoc. Až objevil nás. Jsme to ale štěstím bez sebe!

Všichni jsme dali hlavy dohromady. Z vyprávění vlkodlaka jsme došli k závěru, že v lese je obrů více, nutno podotknouti, že spících. Jak je ale z lesa dostat pryč? Andrew přišel na skvělý nápad, který byl ale radou starších zavržen. Dát jim vosí hnízdo do kalhot by prý nebylo příliš etické. Rovněž i nápad s lechtáním neprošel.
Rozhodli jsme se tedy pro akci na místě. V blátě i dešti jsme odhodlaně pochodovali lesem, hledajíce obry.
Došli jsme na mýtinu hned u lesa. Och, ten odér vám popisovat nebudu. Ležela tam těla obrů, přesněji řečeno, pšoukající těla obrů. Nahlas a silně.
Madam Oresta okamžitě zaujala bojový postoj a chtěla ucpat jisté otvory mechem. Jenomže jsme si všimli jedné zvláštní věci. Všichni obři měli v jedné nosní dírce zaražen klacek. Rozhodli jsme se jednomu obrovi klacek vytáhnout. Ano, všichni jsme se dobrovolně hlásili, jeden přes druhého. Po úspěšném vytažení klacíku z nosu obra se ten posadil, mocně kýchl a poprskal celou výpravu svými snoply. Obřími hleny. Slizké, vazké… ano, už toho nechám. Obr nám sdělil, že jedl guláš a fazole, pak že si ale už na nic nepamatuje. Vzápětí jsme zjistili, že je obr dosti zmatený, je ztracený a neví, kde bydlí. Musím velice smutně dodat, že se mi vysmrkal do !mého! krásného žlutého pláště. Bylo mi ho líto. Toho pláště.
Rozhodli jsme se vzbudit dalšího obra. Scénář byl absolutně stejný. Mocné kýchnutí a zmatenost, nebudu zabíhat do podrobností.

Během těchto pár chvil na mýtinu dorazili další obři, upustili větry a omdleli (s klackem v nose). Opět jsem si vzpomněla na mech a berušky.

Vydali jsme se tedy po jejich stopách, odkud obři přicházeli.
Došli jsme z mýtiny k řece. Na jejím konci byl most. Na něm stála rusovlasá dívenka, která máchala rukama a něco evidentně vykřikovala. O kousek dál se vlivem jejích kouzel zapichovaly obrům klacky do nosu.

Snažili jsme se s ní domluvit, ale nereagovala, spíše na nás nedůvěřivě shlížela. Ovšem madam Oříška vytáhla z její kouzelné brašny cukrátka. Dívenka se nechala uplatit, kouzla vlivem dobrůtek zmizela. Ptali jsme se jí, proč ubližuje chudákům obrům. Inu, mít za sousedy obry, co jedí fazole, den co den, je těžký úděl. Chápali jsme. Nutno ještě dodat, že bydlela po větru! No uznejte sami, museli jsme jí pomoct!

Madam kolejní se rozhodla pro kouzlo DIMINUENDO, díky kterému jsme hravě zmenšili její chaloupku s dřevěnou věžičkou. Nyní se vešla do dlaně. Rusovlasé stvoření, ne tak mladé, jak se na první pohled zdálo, nás pak přeneslo na nádhernou louku s vodopády. Tady jsme zase její chaloupku pěkně zvětšili a umístili dle jejích představ. S pocitem dobře vykonané práce jsme si zasloužili koupání při měsíčku. Někteří z nás se koupali, jiní ovšem bojovali s beruškami! Ano! Napadlo mne hejno berušek! Jenomže ony kousaly! Hryzaly, štípalo to, pálilo a svědilo. Marně jsem se je snažila odehnat a sundat ze sebe. Všechno marné. Byl to strašlivý zážitek!

Pak už se ale ozvalo PLOP a všichni, jeden vedle druhého, jsme se rozplácli ve Velké síni. Jen madam Oresta dopadla do síně ladně. S přáním dobré noci odplula směr ošetřovna. Zbytek výpravy se šel statečně odbahnit a vyspinkat. Tak kam to bude příště, jezevci?

Pro ŽT Petromila Nivalis