Rozhodla jsem se proklepnout všechny naše kolejní duchy, které máme tu čest na hradě potkávat. Aby to bylo trochu zajímavé, nezůstala jsem u pouhého rozhovoru se samotnými aktéry, ale zeptala jsem se na názor i samotných studentů.

Co si o nich myslí, jaké mají vztahy? To vše a ještě více se dozvíte v našem novém Duším seriálu.

Helen:  Většina obyvatel hradu o tobě asi vše ví, ale pro nás mladší jsou duchové takovou neznámou. Začněme tedy základní otázkou: Co jsi dělal než si se stal duchem?
Matýsek: Zajímalo by mě, co se šeptá –zatváří se zamyšleně- a hlavně, co vše se ví. Každopádně než jsem se rozhodl opustit své fyzično, byl jsem studentem nebelvírské koleje. Myslím, že jsem zrovinka dokončil druhý ročník r.s.

Helen: Navedl jsi mě na další dotaz. Zemřel jsi nešťastnou náhodou nebo jak to bylo?
Matýsek: -Zamýšlí se- Jakože rozhodnutí umřít? Myslím, že tak by to nefungovalo. Sebevrazi asi nemají možnost zůstat v nehmotné podobě. Byla to nešťastná náhoda. O tom kolují celé historky.
Na kolejní slavnosti byly přineseny zrovinka čerstvé řízečky. No, neodolal jsem a chvátal, aby mi někdo nesnědl ten nejlepší, až mi prostě kousek zaskočil. Ačkoliv mi obětavě přispěchala na pomoc Emma, bylo již pozdě. No a jistě si čtenáři Harryho Pottera vzpomenou, že už kdysi v Harrym Potterovi pootevřeli tajemství, že pokud zesnulí člověk opravdu chce, zůstane tady a vezme na sebe podobu ducha. Nechtělo se mi opouštět hrad, a tak jsem zvolil cestu nehmotné existence.

Helen: Jak dlouho už jsi na hradě jako duch?
Matýsek: –počítá na prstech- To máme…plus…mínus tohle..plus tento… k tomu ta konstanta…odečíst tuhle…-mumlá- jo… od 1. 7. 2018, pokud se tedy nepletu

Helen: Předpokládám, že si studenti dávají pozor, ale přece…projde občas skrz tebe někdo? Jak moc je to nepříjemné?
Matýsek: –pokrčí rameny-  Já to necítím. Nicméně studenti pak vypadají jako by přeběhli zamrzlé jezero jen ve spodkách. Samozřejmě, pokud bychom se drželi bontonu, tak se to nedělá.

Helen: Fyzicky, ale psychicky? I když z tvé odpovědi mám dojem, že tě to nerozhodí.
Matýsek: Ne ne. Spíš mě pobaví výraz studentíka, zejména prváci jsou z toho lehce paf.

Helen: Máš možnost sledovat kolej již delší čas, změnilo se za tu dobu výrazně něco? Nebo si jede tak nějak stále ve stejných kolejích?
Matýsek: Inu mění se všechno. Samozřejmě, že se to mění. Lidé odcházejí a přicházejí nováčci. Někdy je rok dobrý, jindy je to slabší. Tak je to všude. Změna vládne hradem.

Helen: Když si vezmu naší dušinku, ráda škádlí. Jsi také takový?
Matýsek: Tak samozřejmě pomáhám, kde mohu. Nečekaně vyskakuji ze zdi, aby studenti byli ve střehu. Schovávám se v krbu, když chtějí přiložit. A vlastně tak obecně přispívám k pohodě v kolejce.

Helen: Jak vycházíš s ostatními duchy? Pořádáte třeba nějaké duší párty? S kopou shnilých řízků? –rýpne si-
Matýsek: Já bych ty řízky nechal…ehm…víme? :) Nicméně akorát jsem se probíral fotkami a našel jsem jen jednu z Haloweenu, kdy jsme slavili náš svátek. Jinak se moc nesetkáváme. Máme plno práce a co Ti budu povídat… čas je i pro ducha hrozně nedostatkové zboží. Ale kdy se potkáme ve Velké síni, rádi se schováme pod trámovím a splknem.

Matýsek mi za rýpnutí ohledně řízků slíbil noční překvapení a odplachtil pryč.

Nedalo mi to, a musela jsem se zeptat tří náhodně vybraných studentů z Nebelvírů, jak to s jejich kolejním duchem vlastně je. 
První z nich je Trixie Deliah Sinclairová, nebelvírská studentka třetího ročníku.  A druhou je Calla Torová, taktéž studentka Nebelvíru navštěvující čtvrtý ročník a Theresa Brendi, studentka 3.ročníku R.S.
Helen: Trixe, Matýsek v odpovědích uvedl, že pomáhá svým řáděním, kde se dá. Co si o tom myslíš?
Trixe: Souhlasím s tím, co řekl Matýsek. Udržuje dobrou atmosféru v koleji a utužuje tím vztahy. Pravda, není sice moc příjemné, když se vedle tebe nuhle z ničeho nic zjeví, nebo když jím projdeš -směje se-. Ale to už k tomu patří. Je to prostě náš škádlivý kolejní duch.
Calla: Je to pravda. Ale upřímně se mi ještě nestalo, aby na mě vyskočil z krbu, když přikládám. Že proplouvá zdmi vím a dávám si na to pozor.
Theresa: Martínek je prostě neřád. Už za života tomu bylo a teď je to ještě horší!

Helen: Vybavíš si své první setkání s Matýskem? Pokud ne, tak nějakou veselou příhodu, co ti utkvěla v paměti?
Trixie: První setkání? Na to si pamatuji. Bylo to zrovna pár dní po oné tragické nehodě, která zapříčinila, že již není mezi živými – odbočuje od smutného tématu – Zrovna jsem posedávala v kolejce a psala nějakou soutžě, když tu na mě promluvil Matýsek. A přitom mi položil ruku na rameno. Asi si dovedeš představit, jaký je to pocit –zakření se-. No zkrátka jsem se lekla a chtěla jeho ruku odstrčit. Samozřejmě, že jsem hmátla do prázdna a ještě vlivem zemské gravitace jsem skončila na zemi. A Matýsek? Ten se jen usmíval. Jak říkám, šprýmař to je.
Calla:  Mé první setkání s ním bylo na pasování nováčků, to už je dávno, kdy byl ještě červený a ne šedý. Tenkrát ještě hltal řízky a zbytek jídla. Ale nejvíc ty řízky –zasměje se-
Theresa: No jistě, byla jsem u jeho smrti. Teda, měla jsem za to, že svou smrt jen simuluje… no,a ono ne. Hups. Smůla. Tak snad zabráním smrti spolužáka někdy příště.

Helen: Z tvé odpovědi tuším, že víš, jak zemřel.
Trixie:  Ano, vím. Nešťastná náhoda. Od té doby mám jen občas povolené řízky.
Calla: Přecpal se řízky. Ne, ale samozřejmě tam řízky figurovaly. Zadusil se s nimi, když se předháněl s Nebem. Od é doby máme řízky jen omezeně.
Theresa: To je tajné! Zeptej se Martínka. Prý je neslušné rozebírat smrt někoho jiného –tváří se děsně vážně-

Helen Miltonová